obětova ke vší přiezni, divě se i svými se všemi její kráse. A když vjědechu do města, tu od valného a bez čísla zástupu lidí, mužuov, žen, panen i paní městkých s velikým veselím a rozličným plésaním, hudbami, trúbením, bubnováním i pištbú jsú míle přivítáni. A tu král ssed s koně svého a ujem kuoň Eleny za uzdu, vede jej, jda pieškami podlé nie u velikém množství urozených, a tak uvede ji na dvuor svuoj s velikú poctivostí a radostí. Co viece, by po všem městě i dvoře králově nevýmluvné veselé a neslýchané hodovánie nastrojeno. Při tak milých a vzácných hostech celú noc téměř ztrávivše u veselí, a nazajtřie ráno všickni s králem slavně se připravivše, královnu Elenu té bohyni Palas řečené s velikým veselím provodichu a tu Parida s ní slavně oddachu podlé obyčeje pohanského. Kdežto král s syny svými i se vším dvorem svým i se všemi měšťany trojánskými slavné hody a veselé nastrojichu. A tak kvasiec deset dní pořád ztrávichu.
A když to Kasandra věští, dcera krále Priamova, zvědě, že Paris, bratr její, pojal královnu Elenu sobě za manželku, vzúpi hlasy žalostivými a túžebná kvičenie poče vydávati silně a řkúci: „Auvech, proč, nešťastní měšťané trojánští, tak veliká veselé strojíte pro svadbu Eleny a Parida, pro kteréžto má vám tak mnoho zlého přijíti budúcieho a skrze něžto budete plakati smrti synóv vašich, kteréžto uzříte zmordované před vámi, a svých mužóv ukrutně zbitých ženy ovdovilé opatříte. Auvech, biedné matery, jakú žalostí srdce vaše budú se pilovati, když uzříte, ano z ploduov vašich střeva vymietají. Ó, biedná Hekubo, odkud toliko budeš moci slzí vyvésti na záhubu všech svých synóv, kteréžto bude sekati a řezati meč nemilostivých? Auvech, lidé slepí a své ukrutné smrti nevědomí, proč silnú rukú neodejmete od nespravedlivého muže Eleny, cizie ženy, a jie nepospiešíte navrátiti muži jejiemu, dřieve nežli na vás tvrdý meč nepřispieší a meč ostrý u vaší se krvi nezahřeje. Zda mníte, byť lúpež Pariduov bez těžké pokuty a hořké pomsty mohl minúti, z něhožto vám všem má přijíti konečně. Ach, nešťastná Eleno, lítá lvice, co nám narodíš žalosti. Vypuďte, ó, bědní měšťané, nemilostivú mrchu z domuov vašich, a dokudž dopuštěno jest, smrti za život utecte!“
A když ty řeči i hroznějšie s velikú horlivostí Kasandra křičieše, k napomínaní krále Priama, otce svého, nikoli přestati nechtieše, král ji káza jieti a v uokovy do sklepu vsaditi, kdežto Kasandra mnoho časuov bieše u vězení. Ó, by byli Trojánští jejieho nařiekanie šetřili rozumně a jie uposlúchali, byli by své záhuby nikdy nepykali věčně. Jižto nynie své uši trudie, slyšiece o ní, nebo pro svú slovútnost nemuož býti uvedena v zapomenutie nynějších i potomních lidí.
