milost, prosi králuov a Andrometa s ním, za dva syny Hektorovy, jakožto strýc za synovce své a mátě za syny své.
A k tomu také svolichu, i Pirus také k tomu svoli, neb on je v své moci jmějieše. A na tom všickni zuostachu, aby všecky ženy urozené, kteréž sú živy zuostaly, byly svobodny jíti, kamž by chtěly, i panny též.
A potom chystáchu se všickni Řekové, aby se do svých krajin navrátili. Ale zbúři se tak náramně povětřie, že za měsiec nemožechu se odtad hnúti. A když ta búře trváše, Řekové otázachu Kalkanta, biskupa zrádného, proč se jest vztrhlo to povětřie, jimž on odpovědě, že to činie búřky pekelné, neb ještě nenie dosti učiněno té bohyni, v jejiemžto chrámě zabit jest Achiles, ani za duši jeho, neb smrti jeho ještě nenie pomštěno. A protož Pirus pta se snažně, co se jest stalo Polixeně.
Poňavadž ižádnému nenie svědomo o její smrti ani o jetí, kterážto byla jest prvnie příčina smrti Achilovy, a všickni obecně pravie, že živa jest, a protož král Agamenon pilně se pta na Antenorovi, ale on přieše pravě, že o ní nic nevie. A přesto když na Agamenona i jiní Řekové utýkáchu a on, vida o to nesnáz, jako syn všie nešlechetnosti aby zradu svú uplně dokonal, mnoho dní o to s pilností ptá se i túlá sem i tam, až se i uptá, a snad na svém zrádném tovařiši Eneášovi, že skryta jest v jedné věži staré. A šed tam ten zrádce, i vytěže ji ven a hned před krále Agamenona ji přivede. Ale král Agamenon posla ji Pirovi a on ji káza vésti k hrobu Achile, otce svého. A to vidúce králi, kniežata i jich rytieři a panoše, že tu překrásnú pannu vedú, zběžechu se, a spatřivše její přielišnú krásu, obecně želejí, že má býti zahubena. A již by ji byli z rukú Pirových vysvobodili, ale řeč lživá Kalkantova překazila, jenž byl pověděl Řekóm, že dokudž ona živa bude, dotud nebudú moci Řekové do krajin svých se navrátiti. A když Polixena k hrobu Achilovu by přivedena, praviec, že o jeho smrti nic jest nevěděla, by se státi měla, a když jest zvěděla, že toho velice želela a že se tomu velmi diví, že králi řečští mohú to trpěti, aby nevinná ovšem dievka jako vinná byla zahubena, ne proto, by se ona smrti lekala, poňavadž život její jest jí nad smrt těžší, v němž by snad tak velebného rodu dievka měla býti na své cti poškvrněna aneb někomu hubenějšiemu sebe v službu poddána, a zvláště těm vrahóm svým, kteřížto jsú otce jejieho i bratry najmilejšie zahubili, a tak lépe jest jí v své vlasti s zachováním cti své umřieti nežli s nectí v tesknostech chudoby po jiných krajích hanebně se túlati, a že smrt vděčně přijímá, ješto ji toho dvého zbaví, to jest necti a chudoby, a že dnes svú čest panenskú i
