i se všemi kořistmi převelikého bohatstvie. A tak zpuosobivše lodie ku plavení, z dobrým povětřím a s veselím plynú, a tak den sedmý k mezem trojánským připlynú a pod jedniem hradem šest mil od Troje vzdálí, jemuž jméno Tenedon, přistachu šťastně. A vmetavše kotvy do moře a lodie provazy přivázavše pevně ku přistavadlu, s radostí vystúpichu na břeh, kdežto ode všech lidí jakožto od svých vlastních s velikým veselím jsú přivítáni.
Tu Paris na rychlost vyskočiv z lodie, ihned posla ku Priamovi králi jednoho svého, aby jemu pověděl, že Paris se všemi svými přijel a připlul k hradu Tenedon šťastně. I rozprávie jemu všecko, co se jest jemu v té cestě dálo, jako ten, kterýžto byl při všech takových příhodách. A když tu u hradu Tenedon bieše Paris, tehdy Elena královna mezi jinými smutnými vězni, jakož se zdáše těm, keříž při ní stáchu, velikú žalostí bieše trápena, takže slzami svoji líci močieše i prsi, plačíc muže svého, bratruov, dcer, vlasti i známých svých. Kterážto častým kvielením jsúc teskliva, ani jiesti, ani píti chtiše. A to vida Paris, těžce se mútieše, a přistúpiv k ní, pokornými prosbami i lahodnými řečemi ji těšieše, aniž mohl jie utěšiti ižádným obyčejem. I protož, jakožto hněvaje se, k ní vece: „Co jest to, paní, že se ústavnú žalostí mútíš, aniž kdy odpočineš. I kto jest ten, ješto by tolik žalostných hlasuov tak mnoho mohl snésti, poňavadž ve dne i v noci kvielíš a pláčeš. Zdali mníš, byť tobě neuškodilo a tvému životu nepřineslo velikého nezdravie a neduhu? Věru již by měla syta býti svého pláče, by tolik se byla vody napila, jakož jsi slzí vylila! Protož, ráčíš li, svému pláči učiň konec a přijmi utěšenie k svému posílení. Nebo věz, že ty v své velebnosti ctěna budeš jakožto všech najvětšie u velikém sboží a duostojenství a vězňové tvoji, keréž ty kážeš, budúť z vazby propuštěni a v království otce mého bezpečně budú moci živi býti.“
K tomu královna, setřevši slzy z sebe, odpovědě řkúci: „Viem, pane, chtěj já neb nechtěj, musím činiti tvú vuoli, neb ženská moc nemuož odolati mužské, a zvláště jsúc v jeho vazbě. A protož, co mně jaté neb jiným se mnú zjímaným kto dobrého co učiní, tenť bude mieti od bohuov odplatu, neb nad zamúceným slitovati se velí člověčie přirozenie a bohóm se líbie milosrdenstvie lidská.“ Kteréžto Paris vece: „Najmilejšie paní, cožkoli rozkážeš, bez pochybenie budeť učiněno, jediné přijmi sobě utěšenie.“
A ujem ji za ruku s malú její odporú, s jejieho miesta jie pozdviže a uvede ji do stanu svého, velikú okrasú královskú připraveného,
