L19,37 A když sě již přibližováše k údolí hory Olivetské, počechu všickni zástupové s hory sstupujíc, radujíce sě chváliti boha velikým hlasem nade všěmi mocmi, kteréž biechu viděli, L19,38 řkúce: „Požehnaný král, jenž jest přišel ve jméno božie! Pokoj na nebi a sláva na výsosti!“ L19,39 A někteří zákonníci z zástupóv řekli sú k němu: „Mistře, potreskci učedlníkóv svých!“ L19,40 Jimžto on vecě: „Pravi vám, ač by tito mlčeli, kamenie bude volati.“

L19,41 A když sě přiblíži, vida město, plakal jest nad ním řka: L19,42 „Neb by poznalo, i ty by, a zajisté v tento den tvój, kterýž ku pokoji tobě, ale nynie skryty jsú před očima tvýma. L19,43 Neb přijdú dnové na tě a obklíčie tě nepřietelé tvoji náspem a obklíčie tě a súžie tě všudy L19,44 a na zemi povrhú tě i syny tvé, jenž v tobě jsú. A neostavie v tobě kamene na kameni, protože si nepoznalo času navštievenie tvého.“ L19,45 A všed do chrámu, poče vymietati prodavače a kupcě v něm L19,46 řka jim: „Psáno jest: Dóm mój dóm modlitebný jest, a vy ste jej učinili jeskyní lotrovú.“ L19,47 I bieše každý den učě v chrámě. Ale kniežata kněžská a mistři a kniežata obcě hledáchu jeho zatratiti, L19,48 i nenalezechu, co by jemu učinili, nebo vešken lid bieše snažen poslúchaje ho.

XX.

L20,1 I stalo sě jest v jeden den, když on učieše lid v chrámě a zvěstováše čtenie, sjidechu sě kniežata kněžská a mistři s staršími L20,2 i vecechu, řkúce k němu: „Pověz nám, v které moci toto činíš nebo kto jest, jenž jest dal tobě tuto moc?“ L20,3 A otpověděv vecě k nim: „Otieži vás i já jednoho slova. Otpovězte mi: L20,4 Křest Janóv z nebe li bieše, čili z lidí?“ L20,5 Tehdy oni mysléchu v sobě řkúce: „Neb dieme li: Z nebe, die nám: Proč ste tehdy nevěřili jemu? L20,6 Pakli dieme: Z lidí, obec všěcka ukamenuje nás, nebo jisti jsú Jana prorokem býti.“ L20,7 I otpověděli sú sě nevěděti, otkud by byl. L20,8 I vecě jim Ježíš: „Ani já pravi vám, v které moci toto činím.“

L20,9 I poče mluviti k obci podobenstvie toto: „Člověk jeden štiepil jest vinnici a osadil ji vinaři a sám jest byl na púti za mnohé časy. L20,10 A v čas užitkóv vína poslal jest k vinařóm sluhu, aby z užitku viničného dali jemu. Kteříž ubivše propustili sú jeho prázdna. L20,11 A on přida druhého sluhu poslati. A oni i toho zmrskavše a zamútivše haněními, propustili sú prázdna. L20,12 I přida třetieho poslati. Kteřížto i toho ranivše, vyvržechu. L20,13 I vecě pán vinnice: Co učiním? Pošli syna mého milého, snad když toho uzřie, budú sě styděti. L20,14 Kteréhožto když uzřechu vinaři, myslili sú v sobě řkúce: Toť jest dědic, zabíme jeho, ať naše bude dědictvie. L20,15 A vyvrhše jeho z vinnice, zabili sú. Protož co učiní pán vinnice? L20,16 Přijde a zatratí vinaře tyto a dá vinnici jiným.“ To uslyšěvše řekli sú jemu: „Nestaň sě to!“ L20,17 Ale on vzezřěv na ně, vecě: „Co jest tehdy to, co psáno jest: Kámen, jejž sú zavrhli stavitelé, ten jest učiněn v hlavu úhla? L20,18 Všeliký, ktož padne na ten kámen, střěsen bude, a na kohož padne, zetře jej.“

L20,19 I hledáchu kniežata kněžská a mistři v tu hodinu pustiti naň rucě, i báchu sě lidu, neb poznali sú, že by k nim řekl podobenstvie toto. L20,20 A uloživše poslali sú protivníky, kteřížto by sě zamyslili spravedlivými, aby jej chytili v řěči a dali jej kniežětství a moci vladaře. L20,21 I otázali sú jeho řkúce: „Mistře, vieme, že právě pravíš a učíš a nepřijímáš osoby lidské, ale cěstu boží v pravdě učíš. L20,22 Slušie li nám daň dáti ciesaři, čili nic?“ L20,23 A znamenav lest jich, řekl jest k nim: „Co mne pokúšiete? L20,24 Ukažte mi peniez. Čí má obraz a nápis?“ A otpověděvše řekli sú jemu: „Ciesařóv.“ L20,25 I vecě jim: „Protož vraťte, které věci jsú ciesařovy, ciesaři, a které věci jsú božie, bohu.“ L20,26 I nemohli sú otpory učiniti slovu jeho před lidmi, a diviece sě otpovědi jeho, mlčiechu.

L20,27 Tehdy sú přistúpili někteří z saduceóv, kteřížto pravie, by nebylo vzkřiešenie, i otázali sú jeho L20,28 řkúce: „Mistře, Mojžieš psal nám, kdyby bratr něčí umřěl maje ženu a ten by byl bez dětí, aby ji pojal bratr jeho za ženu i vzbudil plod bratra svého. L20,29 Protož biechu sedm bratróv a první pojal ženu i umřel jest bez dětí. L20,30 A druhý pojal ji i ten umřel jest bez syna. L20,31 A třetí pojal jest ji, též i všěch sedm, a neostavili sú plodu i zemřěli sú. L20,32 Najposléze všěch umřela jest i žena. L20,33 Protož [v]text doplněný editorem[266]<v>] in lat. vzkřiešení čie bude z nich žena, poněvadž sedm jich měli sú ji za ženu?“ L20,34 I vecě jim Ježíš: „Synové tohoto světa ženie sě a svatbie sě, L20,35 ale oni, kteří hodni budú onoho světa a vzkřiešenie z mrtvých, ani sě budú vdávati, ani žen pojímati, L20,36 neb ani viec budú moci umřieti, neb jsú rovní andělóm i synové boží jsú, když by byli synové vzkřiešenie. L20,37 Že zajisté vstanú mrtví, i Mojžieš ukázal jest na kři, jakož nazývá pána boha Abrahamova a boha Izákova a boha Jákobova. L20,38 Však bóh nenie mrtvých, ale živých, všickni zajisté živi jsú jemu.“ L20,39 Tehdy otpověděvše někteří z mistróv, řekli sú jemu: „Mistře, dobře si pověděl.“ L20,40 A viec nesměli sú jeho ničehož tázati.

L20,41 I povědě k nim: „Kterak řkú, by byl Kristus syn Davidóv? L20,42 A sám David die v Knihách