[9]číslo strany rukopisuv dnešní češtině již slovo hmyz ani žížala neoznačují plazy a obě mají navíc ještě jiné nové významové prvky (hmyz je mimo terminologické a expresívní užití charakterizováno gramaticky – omezením na sg., žížala sémanticky – zúžením na označování červa dešťovky).

(1.12) Ale vraťme se ještě k substantivu odpoledne. Jeho význam je určován nejen významovým vztahem k lexikálním jednotkám souřadným, ale i vztahem k lexikálním jednotkám jinak „významově příbuzným“, především k takovým, s nimiž má toto slovo společné významové rysy vázané na společné rysy formální: ve vztahu ke slovům se společnými lexikálními morfémy – k antonymu dopoledne, k základu poledne a k předložce od – je význam slova odpoledne pojat jako část dne začínající se od poledne, tj. následující po poledni. Závažnost takovýchto významově i formálně usouvztažněných jednotek pro konstituování významu lexikální jednotky se v praxi projevuje tím, že z nich vychází lexikografický popis lexikálního významu (např. odpoledne je v PSJČ určeno jako „část dne od poledne do podvečera“). – Formou je podobně zvýrazňován také významový vztah mezi lexikálními jednotkami tvořícími paralelní polysémní struktury (synonymní nebo antonymní): např. adj. levý je usouvztažněno s antonymem pravý významovou protikladností a stejným vztahem mezi významem základním a posunutým (‚jsoucí po levici‘ : ‚jsoucí po pravici‘ – ‚levicový‘ : ‚pravicový‘), ale také společnými rysy formálními – jednoslabičností základu a stejným vyzněním na ‑vý, ‑vého…(tj. rýmovaností); závislost významu lexikální jednotky na jiných lexikálních jednotkách takovéhoto seskupení (1.5) se projevuje ve vývoji tím, že v rámci významově chudší polysémie slova levý vznikají nové lexikální jednotky antonymní k starším lexikálním jednotkám s formou pravý: nč. levý ‚nesprávný, nenáležitý‘ (levý konec všeho uchopí PSJČ), sloven. ľavý ‚nepravdivý, mylný‘ (ľavá mienka), pol. lewy ‚nepravý, falešný‘ (lewe dokumenty) aj.

(1.13) K ryze formální závislosti na jiných lexikálních jednotkách stačí uvést jako příklad hláskovou adaptaci cizích slov při přejetí: zdomácnělé lexikální jednotky mají s jednotkami domácími společné vlastnosti co do kvality hlásek a hláskového skladu (např. v názvu textilie glot je česká souhláska zubodásňová /t/ na místě anglické zubnice /θ/, srov. angl. cloth; vlivem nedepalatalizované skupiny -ňk- v domácích slovních zakončeních přejímala stará čeština cizí zadopatrové /ŋk/ jako předopatrové /ňk/, srov. něm. Planke a čes. plaňka, něm. Rettung a stč. retuňk).

(1.14) Prostřednictvím svého lexikálního významu se pak cizí slova při adaptaci zařazují také do odpovídajících slovnědruhových a jiných gra[10]číslo strany rukopisumatických