po[80]číslo strany rukopisujmenování příslušného děje, a proto tato jména dějová přecházejí na periférii do jiného subsystému, zvl. expresívního (srov. 1.423a) nebo terminologického (srov. 1.423b). – To ovšem neznamená, že stejné poměry musely být v jazyce starém. Např. opozice typu hák : přihákovat měly v staré češtině – jak se zdá – větší systémovou frekvenci než dnes (a tedy i centrálnější postavení). Vývojem dominantní opozice vidové (4.122) je totiž dáno, že předponový typ hákovati : přihákovati ‚spojovat : spojit hákem‘ byl mladší (4.132 III) než typ příponový prigvaždati : prigvozditi ‚přibíjet : přibít hřeby‘ (stsl., 4.132 II), a že tedy v nejstarší vývojové fázi byl typ prigvozditi, přihákovati zcela běžným, frekventovaným – centrálním – denominativem; zcela běžně je v této době doloženo přímé prefixálně‑sufixální odvozování sloves ze substantiv typu světlo → osvětliti, aniž existuje příslušné simplex (*světliti). [87]Pozdní rozvoj prostě perfektivizační funkce původně lokálních předpon „souvisí na prvním místě s provedením deprefixace u sloves fundovaných dříve pouze jménem“ tj. sól → osoliti → osoliti/soliti (V. Martínková, Předpona o-, ob- ve staré a nové češtině, LF 98, 1975, s. 216). Takováto fakta[a]fakta] fakty by ovšem zasloužila podrobnější statistickou analýzu.

(4.33) I historická lexikologie prohlubuje tedy analýzu lexikální jednotky a jejího vývoje tím, že zkoumá opakovatelnost (četnost) vztahů mezi lexikálními jednotkami v rámci jejich dílčích systémů polysémních (4.31) a slovotvorných (4.32): má‑li při nedostatečné dokladové doloženosti přesněji rekonstruovat komponenty (nebo vývoj komponentů) dané lexikální jednotky, která vznikla tvořením sémantickým (tj. dotvořením opozice významové) nebo tvořením slovotvorným (tj. dotvořením opozice významově‑formální), může se opřít o vlastnosti jiných lexikálních jednotek téhož dílčího lexikálního systému, jež jsou zakotveny v dobře doložených takových významových nebo významově‑formálních opozicích. O tom podrobněji v kapitole 6.

(4.34) Lexikologie se ovšem může s úspěchem opřít také o takovéto dobře doložené opozice v jiných jazycích, tj. o jinojazyčné sémaziologické paralely. Ale nelze přitom zapomínat na to, že sémantické opozice (a tedy i sémantické posuny) mohou být vázány na specifické kulturní podmínky uživatelů daného jazyka (2.310, 4.123, 4.31), takže se lexikologie o ně nemůže opírat mechanicky, bez vyhodnocení jejich stránky mimojazykové; i ta musí být dostatečně paralelní. Proto jistě mají pro rekonstrukci lexikálního vývoje větší závažnost sémantické paralely z jazyků kulturně a vývojově blízkých než z jazyků takto vzdálených. Např. při rekonstrukci lexikálního vývoje češtiny lze uplatňovat ze staré egyptštiny sémantickou opozici ‚černá