[62]číslo strany rukopisuv lexikálním systému různé druhy opozicí lexikálních jednotek: jak symetrické opozice významové (jejichž oba členy se vyznačují vlastním specifickým příznakem významovým, ale ne morfematicky formálním – zhasnout ‚přestat svítit‘ : zhasnout ‚způsobit, aby něco přestalo svítit‘, liška ‚psovitá šelma našich lesů‘ : liška ‚liščí kožišina‘), tak symetrické opozice významově‑formální (se specifickým příznakem významovým i morfematicky formálním u obou členů – zhasnout : zhasit, liška : liščina).

(4.122) Lexikální opozice významově‑formální mají v lexikálním systému centrálnější postavení než opozice pouze významové. Především proto, že jejich členy mají více společných klasifikačních rysů – v rovině významu i v rovině formy (1.4). Za druhé proto, že významový rozdíl mezi jejich členy byl natolik závažný, že se pro jeho vyjádření vyhradila kategoriální forma: srov. protiklady distributivnosti/nedistributivnosti (vyházet : vyhodit), expresívnosti/neexpresívnosti (dědeček : děd), tranzitivnosti/intranzitivnosti (zhasit : zhasnout), protiklad partitivnosti (liška : liščina) apod. Za třetí – právě mezi lexikálními opozicemi tohoto typu jsou soustředěny řady slovních dvojic, jejichž členy mají navzájem nejtěsnější vztah, takže nejvíce odpovídají mezifonémovým korelacím (4.121). Vývoj fonologických korelací nám také naznačuje některé důležité aspekty vývoje opozicí lexikálních. Podobně jako pohyb ve fonologickém systému se vysvětluje tím, že dominantní centrální korelace zatlačuje jiné mezifonémové korelace na periférii,[65]Srov. nejnověji J. Vintr, Dynamisches Raummodell des alttschechischen phonologischen Systems, Wiener Slavistisches Jahrbuch 21 (1975), s. 294. také vývoj lexikálního systému si můžeme přiblížit sledováním vývoje dominantní opozice lexikálních jednotek v jejích konfliktech s lexikálními opozicemi jinými. V tom smyslu lze především srovnávat vývoj měkkostní korelace, který byl společným jmenovatelem různých procesů přebudování českého fonologického systému v oblasti konsonantismu i vokalismu,[66]Srov. tamtéž a výklad M. Komárka, Zur Entwicklung der konsonantischen Mouillierungskorrelation im Tschechischen. In: TLP 4, Praha 1971, s. 25–35. s vývojem dvojice vidové, který byl společným jmenovatelem různých procesů přebudování systému českého slovesa v oblasti gramatické i lexikální. Na výhody studia takovýchto společných jmenovatelů různých procesů poukazovala zejména poválečná pražská škola, ale v podstatě jen pro oblast systémů fonologických a gramatických.[67]Srov.: „…je vhodný čas, abychom přistoupili k studii, která se pokusí celý hláskoslovný vývoj jednoho údobí zahrnout jednotícím pohledem. Vždyť nemůže být pochybnosti, že i zde lze postihnout takové zákonitosti, které spojí a organicky vysvětlí řetěz změn sice dobře známých, ale neuvedených dosud na společného jmenovatele nebo aspoň v náležitou souvislost“ (F.V. Mareš, Vznik slovanského fonologického systému a jeho vývoj do konce období slovanské jazykové jednoty, Slavia 25, 1956, s. 443). A dále můj závěr: „…Geneze gramatické kategorie vidu z lexikální kategorie determinovanosti a indeterminovanosti byla společným jmenovatelem těch nejpodstatnějších procesů, jež formovaly slovanský systém kmenů a tvarů slovesných“ (čl. Kategorie determinovanosti a indeterminovanosti jako základ slovanské kategorie vidu, tamtéž, s. 534). Ovšem není nesnadné dokázat, že