Obr. 2 (k 4.132 I)
k těmto dvěma lexikálním významově‑formálním opozicím determinovanosti/indeterminovanosti považujeme tento protiklad určenosti/neurčenosti v onom vývojovém stadiu za dominantní (srov. 4.122a). Dílčí systém kmenů založený na tomto protikladu, jak ukazuje náš prostorový model na obr. 2, ovšem nebyl dokonale vyvážený: dvě opozice v rovině intranzitivnosti (IT.D : IT.IDs, IT.D : IT.IDo) nebyly vyváženy žádnou opozicí v rovině tranzitivnosti; byla tím dána vývojová tendence k dotvoření opozičního kmene v prázdném sektoru tranzitivnosti a indeterminovanosti zároveň (viz šipku v našem dynamickém prostorovém modelu). Tranzitivní děj (uvedení objektu do polohy vsedě) však zde byl v rozporu s dějem indeterminovaným, nesměřujícím k dovršení. Proto dotvoření lexikální opozice v tomto sektoru tranzitivnosti již nemohlo mít starou kvalitu (3.4), takto vzniklá opozice nemohla již vyjadřovat protiklad determinovanosti/indeterminovanosti. Tímto dotvořením vznikla opozice kvalitativně nová, opozice dokonavosti/nedokonavosti, dvojice vidová.
II. Komparatistika prokázala, že nejstarší vidová dvojice vznikla z kmenů inchoativně‑ingresívních a jejich iterativních protějšků;[75]Viz tamtéž, s. 76; dvojici préz. kmenů na -ne- a ‑āje- považují za počátek vidového protikladu J. Kuryłowicz, PF 14 (1929), s. 644n., Chr. Stang, Das slavische und baltische Verbum, Oslo 1942, s. 18 aj. v našem subsystému to byla intranzitivní opozice (‑)sędetЬ : (‑)sědajetЬ. Teprve na základě takovéto vidové opozice vznikla pak také opozi[68]číslo strany rukopisuce
