[45]číslo strany rukopisupostupy. Chceme-li tedy pojednat o takových vývojových postupech v české slovní zásobě, budeme vycházet z vývoje gramatických a lexikálně gramatických kategorií češtiny, a to především v oblasti jména (9), v oblasti slovesa (10) a v oblasti syntaktických konstrukcí (11).
(9) V oblasti jména se k základním procesům ve vývoji gramatického systému českého jazyka počítá především dovršování rozpadu starého systému kmenového (lexikálně gramatické kategorie kmene) a dobudovávání nového systému rodového (gramatických kategorií rodu a bytosti), dále pak ústup staré kategorie určenosti/neurčenosti.[70]Srov. J. Marvan, E. Michálek, I. Němec, Základní procesy, 105n. Příklady uvedené v našem oddíle 9 jsou z větší části čerpány z této kolektivní práce, a to z úseku vypracovaného J. Marvanem a E. Michálkem. Všimněme si blíže vývojových postupů v slovní zásobě, jež s těmito základními procesy v gramatickém systému českého jména souvisí.
(9.1) Zánikem původních funkčních rozdílů mezi různými kmeny se jazyk ocitá v situaci, že celé řady jeho slov vyznačujících se společným příznakem formálním (kmenovým) nemají společný příznak významový. Tento vnitrosystémový rozpor mezi formou a významem (srov. 7.14–7.17) se řeší především tím, že starý formální rozdíl se využívá pro vyjádření nového rozdílu významového, tj. jisté různé typy kmenů jsou vyhrazovány pro vyjadřování různých rodů a bytostí (kmenové typy pán a muž pro rod mužský životný, hrad a meč pro rod mužský neživotný, žena a kost pro rod ženský, město, moře, kuře a znamenie pro rod střední) a slova ostatních kmenových typů pak přecházejí k oněm produktivním typům rodově specializovaným.[71] Viz F. V. Mareš, Vývoj čes. deklinace, 34–35 a V. Skalička, Vývoj české deklinace, 1940. Takovéto přebudovávání starého systému kmenového v nový systém rodový doznívá ještě v historickém vývoji češtiny a projevuje se v její slovní zásobě celou řadou vývojových postupů (9.11–9.14).
(9.11) Vnitrosystémový rozpor mezi formální shodou a významovým rozdílem (7.14), pokud jde o rozdíl v rodu, stal se s rozvojem rodového systému neúnosným a řešil se ústupem pojmenování obojrodých: obojrodá pojmenování buď vůbec zanikají (zaniká např. stč. jméno hospoda s významem ‚pán‘ i ‚paní‘ a podobně také obojrodý typ pradlí, švadlí), nebo omezují svůj význam na rod, pro který byl jejich kmenový typ v novém systému vyhrazen; např. a-kmenová obojrodá substantiva dievka a panna se omezila na vyjadřování rodu ženského (v staré češtině měla ještě také platnost maskulin, srov. Maria Josefu otdána bieše, dievka za dievku čistého HradRad 62a; ty panno pyšný, … leč jsi muž leč žena v panenství ŠtítKlem 47a). Obojrodosti ovšem pozbývají též jména kmenových typů rodově méně vyhraněných, jako ja-kmeny dárcě, obráncě, ochráncě (srov. ještě stč. Maria … ščedrá dárcě Vít 83a, Maria jest našě obráncě, jenž nás zastává ZrcSpasK 85a). Zde především je možno vidět souvislost s dalším specifickým vývojovým postupem – přitvářením rodově příznakových protějšků cestou přechylování: na místo obojrodého typu dárcě (m. i f.) nastupují rodově diferencované typy dárce (m.) a dárkyně (f.). Že se přechylování stává v češtině závazným pro vyznačování feminin živé bytosti (na rozdíl např. od ruštiny), to lze právě vysvětlit systémovou závažností rodové opozice, která zde (na rozdíl od ruštiny) zůstává tvaroslovně neoslabena i v plurále.[72] Viz J. Marvan, E. Michálek, I. Němec, Základní procesy, 107.
