[155]číslo strany rukopisuWinterMěst 2,322; podobné usnesení známe i z archívu kolínského: zvoněnie býti má potud, dokavad pak purgmistr do rathauzu nepříjde; a jakž do světnice radní vejde, hned hodinky sypací vobrátiti má; a ktož by do rady po zvonění v tu hodinu vobrácenú nepřišel… ArchKol 382b (1564). Srov. k tomu ještě slovní spojení hodinka se mu dosýpá L. Čelakovský / PS.[320]V. Machek, Etymol. slovník, 205.

V dnešním neprůhledném slovním spojení hodina vypršela se tedy skrývá nejen starobylý fakt jazykový, totiž význam ‚vysypat se‘ v slovese vypršeti, ale i památka na starobylý fakt kulturní, na užívání přesýpacích hodin v širším měřítku. Podobné jazykové přežitky kulturních starožitností najdeme v celé řadě našich rčení a úsloví. Patří sem především ustálená spojení se slůvkem vrub.

Užíváme-li dnes úsloví udělat něco na vlastní vrub nebo míti u někoho vroubek, jistě si přitom neuvědomíme, že tato rčení původně označovala události, při nichž skutečně šlo o provedení vrubu, zářezu do dřeva. Staročeské jazykové památky (v souladu s poznatky národopisu) nás však poučí, že vrubem se nazývala jednoduchá nebo rozštěpená hůlka či destička se zářezy značícími počet dodaného zboží, dluhů apod.;[321] K výkladu úsloví lhůta vypršela viz JungmSlov 5,319, redakční poznámku v NŘ 2,297 a článek I. Němce, tamtéž 41,202n. dnes jí říkáme odborně vrubovka. Byla to upamatovávací a účetnická pomůcka, rozšířená zvláště tam, kam ještě nepronikla znalost písma. Užívání vrubu (vrubovky) – běžné tedy nejen u nás – výstižně popisuje již staročeský překlad cestopisu Marka Pola Milion: těch hor lidé … písma a listuov nemají, než úmluvy své a zavázanie o dluhy jeden s druhem na vrubiech mají, takže učiniece vrub i rozščěpie na poly, i chová jeden jednej polovice a druhý druhej, takže potom složiece v hromadu, přidá sě jeden k druhému na najmenšiem vrúbku CestMil 82a. Jak je tedy patrno, obě poloviny vrubu (vrubovky) se musely počtem zářezů krýt, takže dlužník si nemohl novým zářezem zaznamenat splátku dluhu bez vědomí věřitele, výrobce měl zase na vrubu (na půli vrubovky) svého odběratele přesně doloženo, kolik výrobků mu odevzdal. Byly to na svou dobu dokonalé účetní doklady. Dělat něco na něčí vrub tedy původně znamenalo ‚dělat něco na něčí účet-vrubovku, tj. na záznam zářezem do jeho vrubovky‘. V tomto původním významu máme ono úsloví doloženo např. svědectvím jistého Václava Hubky (z konce 15. století), který se zmiňuje o svých dodávkách obuvi na zámek: já sem dělal pánu obuv ke dvoru i paní matce jeho na týž vrub ArchČ 19,240 (1488).

Že i staročeský krčmář dával své nápoje zákazníkům na vrub, to víme z kázání mistra Jana Husi v kapli betlémské (pincerna, qui sic prestat super dicam – na vrub HusBetl 3,59). Ovšem zářez označující dílčí dluh nemusel se provádět jenom na speciální pomůcku, na vrubovku. V starodávných dřevěných krčmách se dluh nepochybně „zapisoval“ také tím způsobem, že se sekyrou vťal vrub do dřevěné stěny, a stejným způsobem si asi zaznamenával svůj dluh i dlužník ve svém dřevěném obydlí; bylo to donedávna běžné ještě na slovanském Východě, jak si můžeme přečíst např. v Serafimovičově románu Město v stepi (čes. překlad, Praha 1951) na s. 41, kde jeden dlužník říká: „Jak to? Vždyť jsem si dělal sekyrou vruby a všechno jsem zaplatil!“[322] Podrobný popis podává V. Burian v článku Vrubovky čili rabuše, Český lid 46 (1959) 1–7. V té souvislosti se ujasňuje, že dávat na sekyru původně znamenalo ,dávat na dluh zaznamenávaný vrubem sekyry do dřevěné stěny‘, a jasnější jsou již také rčení jako udělat v hospodě pěknou sekyru nebo žije už v hostinci na sekyru apod. Snadno si ovšem představíme, že záznamy dluhů sekerou do stěn při vzrůstajícím počtu dluhů by jistě ohrozily interiér hospod. Byly také nahrazeny úspornějšími záznamy tužkou, zvláště zapisovanými na okenní nebo dveřní rám, zvaný lidově futro. Odtud máme nespisovné rčení napsat něco na futro s významem ‚zaznamenat jako dluh‘ (SSJČ [a]SSJČ] SSČJ).

Dluhy, dávky, platy apod. se ovšem běžně zaznamenávaly na zvláštní vrubovky (tzv. vruby skladité), na nichž byl předem vyřezán příslušný počet vrubů, které se při splátkách sřezávaly. Celkové splacení dluhů zaznamenaných na takové vrubovce bylo tedy spojeno se sřezáním všech vroubků, s vyrovnáním vrubovky; vyrovnati vrub znamenalo zkrátka ‚splatit účet‘. Proto dodnes říkáme vedle splatit účet (dluhy) také vyrovnat účet (dluhy), vyrovnat se apod. Kdo ovšem nemohl zcela vyrovnat