[156]číslo strany rukopisuvrubovku splacením všech dluhů, tomu na jeho půli vrubovky zůstal nějaký ten vroubek jako připomínka dluhu a jeho věřiteli zase na druhé půli vroubek jako doklad pohledávky. A tak nemáme-li s někým vyrovnán osobní účet (dluží-li nám třeba omluvu za nějaké to příkoří), říkáme o něm, že má u nás vroubek. Uvedený výklad úsloví se slovem vrub by nebyl tak přesvědčivý, kdybychom neměli ze staršího jazyka doloženy obraty jako vroubky sobě nařezati, kříž na vrub nařezati, peníze z vrubu zřezati, vrub někomu sřezati aj.[323] Viz V. Machek, NŘ 39 (1956) 251–252. Nejstarší doklad českého slova vrub známe jako přípisek (glosu) k latinskému názvu vrubovky tessera v latinském slovníku z 13. stol. (GlosMV 388), tj. z doby, kdy ještě u nás nebylo užíváno písma v širším měřítku. Již z toho je patrno, že zaznamenávání číselných údajů zářezy do dřeva mělo u nás starou tradici. Čteme o něm i v staroslověnském traktátu mnicha Chrabra z 10. stol.: „Slované, pokud byli pohany, neměli písma, nýbrž črtami a řezy počítali a hádali.“[324] Viz doklady citované v Českém lidu 46 (1959) 3–4 a v NŘ 39 (1956) 252. — Nadto je třeba připomenout, že daň evidovaná nařezáváním vroubků se u nás v starší době historické nazývala nářěz (např. Venceslaus rex … cedit ab exactione boum et ceterorum animalium, quod vulqariter dicitur narez Reg 1,419, r. 1236). Ostatně byly nalezeny i kosti ze starší doby kamenné, na nichž jsou náseky nebo zářezy (jež měly snad ukázat počet úlovků lovce). Věda proto dochází k závěru, že vrubovky vůbec patří k nejranějším prostředkům rozumové činnosti člověka.[325]J. Vašica, Mnicha Chrabra obrana slovanského písma, Brno 1941.

(31.22) Podobná neprůhledná slovní spojení tvoří také slova, která byla původně názvem zbraní. Ztráta sémantické motivace (průhlednosti) výrazu v důsledku zániku staré zbraně může být doložena např. historií dnešního rčení kouti pikle proti někomu. Toto rčení s významem ‚strojit proti někomu úklady‘ neznamenalo původně nic jiného než ‚kovat píky (dýky) na někoho‘, tj. vyrábět proti někomu bodné zbraně, zvané v jednotném čísle pikel; to slovo je totiž doloženo v staročeských slovnících (KlarGlos 2129, MamUKA 32b) latinsko-českou rovnicí pungo = pikel (latinské pungo ovšem souvisí se známým odborným názvem bodnutí punkce) a nadto celé dnešní rčení kouti pikle má obdobu v staročeském úsloví slévati pikel se stejným významem, jež vzniklo pojmenováním pouze jiné fáze ve výrobě téže zbraně. Čteme je např. v latinsko-českém slovníku z přelomu 15. a 16. století pod heslem machinor: diela bojovná strojiti, zradu kovati, pikel slévati VodňLact dd4a. Staročeské slovo pikel je ovšem cizího původu. Naši předkové je přejali od svých německých sousedů (v starohornoněmeckém jazyce byl název píky bickel) a z tohoto cizího prostředí k nám později přešlo také jako součást typického militaristického názvu piklhaubna (z něm. Pickelhaube), který označuje pruskou pěchotní helmu s píkovitým hrotem na temeni. Dovedeme si představit, proč právě pikle se staly symbolem a pak i přímo názvem úkladů, spiknutí: poněvadž pikel byla bezpochyby menší, příruční, snadno ukrytelná bodná zbraň, snad dýka, zákeřná to zbraň spiklenců. Úsloví slévati pikel, kouti pikle původně znamenala vyrábět bodné zbraně k dovršení spiknutí zákeřnou vraždou, později provádět spiknutí (úklady) jakýmkoli způsobem. Poněvadž však sama zbraň zvaná pikel zanikla, ona ustálená spojení jsou již zcela neprůhledná, takže ani etymologové je s touto zbraní nespojují (srov. V. Machek, Etymol. slovník 366).

(31.23) Viděli jsme, že některé názvy zaniklých středověkých pomůcek a zbraní žijí dále v jistých úslovích a výrazech s posunutým významem (31.21–31.22). Platí to také o zaniklých právních praktikách. Tak např.