[138]číslo strany rukopisučeské slovní zásoby můžeme počítat takovou diferenciaci slova, která se zakládá na formálním rozrůznění kořenné samohlásky krátké a dlouhé, srov. baba – bába, kostka – kóstka > kůstka, sědlo > sedlo – siedlo > sídlo, město – miesto > místo,[265]V. Machek, Etymol. slovník, 276. panský – pánský aj., nebo na formálním rozrůznění tvaroslovném paradigmatu životného a neživotného, srov. typ kopáč, -e, -ovi… ‚člověk zaměstnaný kopáním‘ a kopáč, -e, -i… ‚nástroj na ruční kopání‘ (9.25). V podobných případech diferenciace lexému na dvě slova (rozrůzněná významově a formálně kvalitou nebo kvantitou kořenné hlásky nebo rozdílnými tvary) jde tedy vlastně o rozdvojení slova, což je řešení vnitřního rozporu mezi jednotou formy a podstatným rozdílem významovým (7.14). Rozdvojování slova je zvláště častý postup diferenciační v oblasti českého slovesa. K formálnímu rozdvojení zde dochází jednak změnou kvantitativní (např. pojdu – pójdu > půjdu, měřiti – mieřiti > mířiti), jednak přidáním kořenné souhlásky podle příslušného imperfektiva (např. kynouti – kývnouti podle kývati, kanouti – kápnouti podle kapati, srov. 10.21), ale hlavně generalizací kořenných podob různých kmenů téhož slovesa zároveň s rozrůzněním tvaroslovným (co do slovesné třídy); jde o tato stč. slovesa: „dmu dúti, z něhož máme dmu dmouti (prsa se mu dmou) a duji douti (vítr duje), klnu klíti, z něhož vzniklo klnu klnouti ‚proklínati‘ (klnul mu) a kleji klíti (celý den kleje), plovu plúti, jež se rozdvojilo v plovu plovati a pluji plouti, řevu řúti, z něhož se vyvinulo již ve stč. řevu řváti. V stč. ještě nebylo významového rozdílu mezi oběma slovesy, ale v nč. již rozlišujeme řvu řváti (lvi řvou) od řiji říti (jeleni říjí).“[266] Hláskovou kvantitou rozrůzněná slova město – miesto odpovídají významově dvojici něm. slov Stadt – Stätte rozrůzněných hláskovou kvalitou; k otázce něm. vlivu na toto rozdvojení viz O. Hujer, Příspěvky k historii čes. jazyka, 241 a J. Bělič, Ke zkoumání vlivů hist. vývoje společnosti, cit. sborník sub 63, 153n.

(28) Shrnutí. — Slova navzájem usouvztažněná kmenoslovnými vztahy tvoří pouze část slovní zásoby – její kmenoslovný systém. Avšak i mimo tento systém existují mezi slovy systémové vztahy jeho vztahům podobné, ovšem pouze v oblasti významové: jsou to na jedné straně vztahy mezi lexikální jednotkou sémanticky motivovanou a příslušnou jednotkou sémanticky motivující (mezi členy lexikálně sémantické korelace typu liška ‚liščí kožešina‘ : liška ‚šelma našich lesů‘), na straně druhé vztahy mezi lexikálními jednotkami téhož významového okruhu (slova téže lexikálně sémantické kategorie jako liška ‚liščí kožešina‘, bobr ‚bobří kožešina‘, bobřina ‚bobří kožešina‘ apod.); především na základě takovýchto vztahů – ať jsou schopny morfematizace (liška : liščina, bobr : bobřina…) nebo ne – mluvíme o systému lexikálně sémantickém (23). Jemu nejvlastnější vývojové postupy tedy vidíme tam, kde jde o zanikání nebo dotváření lexikálně sémantických korelací (i dvojic souvztažných jednotek téže lexikálně sémantické kategorie, 23.2), jež se zakládají na asociativních spojích mezi příslušnými obsahy vědomí (24.1). Síla těchto spojů, prokázaná asociačními testy, ovšem nepůsobí jen ve směru dotváření lexikálně sémantických korelací (tj. významových posunů), ale rozhoduje i o volbě motivačního východiska pro nové slovo, o cíli formálního přiklonění daného slova aj. Takovéto různé vývojové postupy ve směru působení asociativních spojů lze vhodně doložit lexikálními změnami, na nichž má dominantní podíl působení vztahu antonymního (25): z tohoto příkladu je patrno, že asociovanost