typickou vlastnost marhaníkového plodu, tj. zrnitost, ovšem prostřednictvím přídavného jména cizího původu. Nesmíme však zapomínat, že toto adjektivum granátový mělo oporu ve zdomácnělém substantivu granát, označujícím polodrahokam, který se běžně vyskytoval v červené barvě a v charakteristické sklovité podobě marhaníkového zrna (užíval se jako ozdoba šperků, zvláště prstenů). Dnešní jazyk – na rozdíl od staré češtiny – zdůrazňuje ve slově granát barvovou složku významu (červenost), jak svědčí odvozené adjektivum granátový s významem ‚krvavě červený‘ (např. trysklo víno granátovým okem Vrchlický / PSJČ). Není tedy divu, že i název marhaníkového plodu zrajícího do červena, granátové jablko, chápe se jako ‚granátově červené jablko‘. Takové chápání je již ovšem projevem lidové etymologie: protože sama označovaná věc (zrnitý plod marhaníku) není v naší oblasti příliš běžným faktem, přenáší se její název (granátové jablko) na podobnou věc zcela běžnou (červené jablko). Potom i tam, kde skutečně jde o onen zrnitý plod granátovníku, interpretuje se jeho název granátové jablko jako „plod marhaníku, zbarvený granátově“ (SSJČ). Jinými slovy, pojmenování granátové jablko svou popisnou strukturou nevyjadřuje již dnes totéž, co jeho latinské východisko malum granatum, tj. ‚jablko zrnité, mající zrna‘, nýbrž ve vztahu ke jménu nerostu granát vyjadřuje strukturní význam ‚jablko s vlastností granátu, mající barvu granátu‘. Starý motiv pojmenování podle podstatné vlastnosti (zrnitosti) byl zde zaměněn novým motivem pojmenování podle vlastnosti zevnější (červené barvy).

(33) V předcházející kapitole jsme viděli, že lexikální vývojové postupy podmíněné změnou znalostí mimojazykové skutečnosti jsou zčásti totožné s postupy souvisícími s vývojem myšlení (32.1). Ještě rozsáhlejší oblast totožnosti spojuje lexikální vývojové postupy podmíněné změnou v hodnocení skutečnosti s postupy působenými asociativními spoji expresívními (26): změnou v hodnocení věci se mění zpravidla i citový vztah k ní. Je však podstatný rozdíl mezi vývojovými postupy podmíněnými historickou změnou v hodnocení skutečnosti a vývojovými postupy pouze expresívními, bez takové změny v hodnocení. Zatímco u prostého postupu expresívního (např. u posunu beran ‚samec ovce‘ → expr. beran ‚neústupný člověk‘) je východiskem nového pojmenování stálá – lze říci mimočasová – vlastnost základní skutečnosti (tvrdohlavost, nepoddajnost berana), u postupu podmíněného změnou v hodnocení (např. u posunu alchymie ‚středověká chemie‘ → humorně kuchyňská alchymie ‚kuchařství‘) je východiskem nového pojmenování taková vlastnost základní skutečnosti, která teprve historicky vzniká ve světle kritického hodnocení (nevědeckost alchymie, pouze vaření, míchání apod.). Naše hodnocení již bere alchymii, scholastiku apod. na lehčí váhu než hodnocení středověkého člověka, a proto se taková slova stávají složkou expresívního vyjadřování: např. scholastika ‚školská filosofie, která se přednášela na středověkých učilištích od 9. do 16. století‘ (PS) → scholastika ‚neživotný, zbytečně složitý způsob myšlení‘ (celá sprcha žurnalistické scholastiky zabývá se jednáním tohoto poslance Naše doba / PS). Takovéto významové posuny tedy podmiňuje změna v hodnocení dané skutečnosti – ovšem zase v souvislosti s vývojem myšlení, s vývojem vědeckého poznání. Ale i v procesu poznávání hodnot mravních dochází k přehodnocování, které se obráží ve vývoji