Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování. Praha, 1958.
<<<<<636465666768697071>>>>>
Skrýt ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

[67]číslo strany tiskuznělo byšą, byšiši atd. (podle třídy IV); ale doklady české mají vesměs byšúc-, svědčí tedy pro stsl. byšąšt- a indik. byšą, byšeši.

V Mikl. Gramm. III. (1. vyd., 1856) str. 92 uvedeno také izmišą tabescam jako prý sigmatické futurum kořene mi-, minąti (ve vyd. 2. vynecháno); ale to je zajisté praes. Slovesa iz(ъ)misati (v Mikl. Lex. není), stejného se stč. zmisati evanescere, praes. zmišu, -eš.

Infinitiv.

1. Infinitiv má ve slovanštině koncovku –ti; na př. psl. a stsl. nes-ti, nosi-ti, pi-ti atp., č. nés-ti, nosi-ti, pí-ti atd., stsl. pešti č. péci z pek-ti atd.

Vznikl ze substantiva, utvořeného příponou pův. -ti, slov. -tь. Příponou tou tvořila se jména podstatná, feminina, významu vlastně dějového (nomina actionis), druhdy ovšem pozměněného, jako jsou na př. stsl. zavistь č. závist z -vid-tь pův. -ṷei̯d-ti-, stsl. vêstь č. věst z vêd-tь pův. ṷoi̯d-ti-, stsl. datь donum lit. důtis ř. δῶτιϛ z pův. dō-ti-, stsl. žitь vita avest. džītis vita z pův. gī-ti- atd., srov. Brugm. II, 227 sl. a 286 sl. Těchto substantiv některý pád je slovanský infinitiv. Podle koncovky -ti a podle významu syntaktického mohl by to býti sg. gen., dat. nebo lok.; v těchto pádech má substantivum -tь koncovku -ti, a z těch pádů některý mohl syntakticky bývati na místě našeho infinitivu, mohl býti základem, z něhož se vyvinula ustrnulina, kterou nazýváme infinitivem. V tomto smyslu vykládá Miklosich III² str. 72, že infinitiv je pravděpodobně dativ, ale IV str. 844 dává přednost výkladu, že je to lokál; Brugm. II, 613 a 1413 pokládá výklad z lokálu za pravděpodobný; atd. Mám za to, že tu splývají tvary původu několikerého. Zřejmo a jisto jest, že to jsou tvary kmene vytčeného -tь. Bylo na př. subst. *pitь, kmene pi-tь-, příponou stejného se skr. pī-ti action de boire (Burnouf); smysl a vazba syntaktická žádaly někdy jeho lokálu, piti – »in bibendo«, έυ τῷ πίυειυ, na př. ve větě jako je č. budu píti (smysl: býti v čem); jindy žádaly jeho dativu, piti = τῷ πίυειυ, na př. ve větách jako jsou č. chci píti (vazba: chtíti čemu), učím se píti (vazba: učiti se čemu); a jindy genitivu, piti = τοῦ πίυειυ, na př. ve větách jako je č. přestaň píti (vazba: přěṡtati čeho, tu svého diela přěstachu DalC. 1, když Ježúš té řěči přěsta DětJež. 4ᵇ, Athonius přěsta chodu Otc. 406ᵃ atd.). S počátku drželo se povědomí, čím který tvar -ti jest, kde a kdy totiž v daném případě je sg. lok., nebo dat., nebo gen.; ale povědomí toto časem zanikalo, a tvar původem i významem trojí splynul v jeden, v ustrnulinu -ti, v níž bývalé rozdílnosti ani etymologicky ani syntakticky více nepoznáváme. Ustrnulina taková hodí se pak k užívání absolutivnímu, t j. k tomu, aby se kladla bez patrné kongruence syntaktické, i do takových výrazů a vazeb, kde podle významu neměl by býti ani lokál, ani dativ,

X
 
logo ÚJČCopyright © 2006–2022, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2022, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2022, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 15 lety, 10 měsíci a 21 dny; verze dat: 1.1.21
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).