[54]číslo strany tisku1. -jachovê, 2 -jašeta, 3. -jašete, pl. 1. –jachomъ, 2. -jašete, 3. jachą. Srov. Wiedem. 124–126, Brugm. II. 863 a 910. V slabice -ja- proti pův. ē- jest j- hiátové; od něho změněno -ē v -a, jinak bylo by tu vzniklo -ê (o možném -j-êchь atd. viz v § násl. č. 4). Ve spřeženinách hotových j- často opět zaniká a je na př. stsl. dêla-achь, dêla-aše atd. proti stč. děla-jiech, děla-jieše atd. Tvary du. 2. -šeta a du. 3. i pl. 2. šete vyskytuji se v stsl. jenom v textech nejstarších, texty mladší mají za to -sta, -ste; v Zogr. a Cloz. jest jenom -šet-, v Cod. Mar. 25krát -šet- a jednou -st-, v Supr. 5krát -šet- a 36krát -st-, v Sav. jenom -st- atd., srov. Wiedem. 112, a z toho vysvítá, že -st- ovládlo teprve během času a patrně je přejato ze sigmatického aoristu. Srov. Wiedem. 113; jinak Brugm. II. 910. O stejných nebo střídných koncovkách jinde ve slovanštině v. § 27.
Když od impf. stsl. vedêachъ, umêachъ, pьjaaehь, prošaachъ, dêlaaċhъ atp. odepneme koncovku -achь, která, jak právě vyloženo, je z impf. jachь – pův. -ēsom, zbývá nám vedê-, umê-, pьja-, proša-, dêla- atd.; a v tomto zbytku je reflektován tvar jmenný, který byl v perifrasi, z níž imperfektum se vyvinulo. Jde o to, co tento tvar jmenný byl.
Koncovky ve vedê-, umê- atp. mohly vzniknouti z býv. -ē; k témuž ukazuje také stejnost tohoto tvaru s lat. -ē ve vidē-bam, ferē-bam atp.; také lat. imperfektum vzniklo z býv. perifrase; v té bylo sloveso určité pův. fů-ām – eram, změněné v -bam, a byl tvar jmenný, jenž se reflektuje v tom, co po odpětí koncovky bam zbývá, tedy ve vidē-, ferē- atd., v. Brugm. II, 867 a 1272; vyvozujeme tedy slov. -ê ve vedê-achъ atd. z býv. -ē; členové bývalé perifrase sráželi se záhy těsně k sobě, jmenný tvar -ē nebýval tedy na konci slova, nýbrž u prostředku, a proto se měnil v -ê a nikoli v -i.
Rovněž tak ukazují k pův. -ē koncovky v pьja-, proša-, z býv. pьjē-, prosjē-; stran prosjē- atp. srov. lat. capiē-bam Brugm. II, 1272.
Koncovky pak v dêla- atp., shodné s lat. -ā v plantā-bam atp., ukazují k pův. -ā, Brugm. tamt.
Byl tedy v perifrastickém výraze, jejž pro slovanské imperfektum předpokládáme, tvar jmenný -ē, -ā, a ten vysvětluje se jako sing. instr. příslušného jména dějového (nomen actionis), kmene jednak -o, jednak -a srovn. Wiedem. 126, Brugm. II, 627 sl., 1267 a 1272.
Kmen pak imperfekta slovanského je spřeženina, jejíž člen první je tvar jmenný -ē, -a, a člen druhý pův. ēso-, ēse- stsl. jacho-, jaše-; a přípony osobní sg. 1. -m, 2. -s atd. jsou dílem reflektovány v koncovce, na př. 1. sg. -jachь z -ēso-m, dílem odsuty, na př. 2. sg. -jaše z -ēse-s atd., o čemž v. §§ 7 až 14.
Jinak vykládal slovanské imperfektum Jagić v Cod. Mar. 455 a 459 a v Arch. 6, 293 a 10, 175, totiž z optativu: tu bylo by -ê z pův. -oi̯, k čemuž poukazuje impf. chorvatské pecih z pecêchъ (-ci-, -cê- z -koi̯-
![[54]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+2/00056.jpg){kind=link}