Dále byl tu rozdíl, že v některých tvarech byly přípony silnější, v jiných slabší, na př. v akt. 3. os. jedn. v praes. -ti a naproti tomu v aor. -t, skr. bōdha-ti a abudha-t atd. Přípony silnější nazývají se též prvotné a jsou v tvarech t. zv. hlavních, k nimž patří také praesens ind.; přípony pak slabší nazývají se také podružné a jsou v tvarech t. zv. vedlejších, k nimž patří také aorist, imperfektum a optativ (v slovanštině imperativ). Rozdíl ten dochován namnoze také do slovanštiny.
Přípony osobní splývají s koncovkou kmenovou a tvoří s ní koncovku tvarovou, která se dále rozmanitě mění. Mluvnice srovnávací vykládá, jaké tyto přípony a koncovky byly původně, a mluvnice historická ukazuje, jak se časem měnily, co se z nich vyvíjelo nebo co na jejich místo vstupovalo. Připomenutí, položené na stejném místě při nauce o skloňování III. 1 str. 2, že není dosud vysvětleno všecko , a že místo tvarů náležitých bývají odchylné novotvary, platí také zde.
Jde tu dále o výklad osobních přípon jednotlivých a tvarů jimi vzniklých, které z doby a fase původní v slovanštině a češtině se obrážejí nebo v slovanštině vůbec jako nejstarožitnější se jeví.
7. První osoba jednotná.
A. Přípona silnější byla -mi. Jest dochována v praes. sloves bezpřiznakých skr. as-mi, dadā-mi, ř.έίμί m. έσ-μί, δίδω-μί atd. V slovanštině je z toho náležité -mь, dochované v pěti slovesích: v stsl. praes. jesmь, damь (z dadmь), vêmь (z vêdmь), jamь (z j-ēd-mь), imamь (z jьma-mь), a v češtině -m: jsem, dám, vím stč. viem, jím stč. jiem, mám stč. jmám. – Slovesa ostatní měla zde koncovku původní -ō: *bherō, ř. φέρω, lat. ſero atd. (v skr. bharā-mi jest -mi ke staršímu *bharā, = pův. *bherō, analogií přidáno); v slovanštině tvarů střídných za tvary s původním -ō není.
1. Přípona psl. -mь česk. -m byla jenom v pěti slovesích právě uvedených a nikde jinde. Všecka ostatní slovesa měla v 1. os. sing. tvar psl.-ą: nesą, umêją, prošą atd., a z toho české -u: nesu, kryju, minu, uměju, trpu, prošu, dělaju, sázěju, tešu, beru, laju, kupuju atd. Tvar tento je slovanská zvláštnost, a je to vlastně konjunktiv vzatý za indikativ: byl konjunktiv *bherā-m, srov. lat. konj. feram starší feram, a z toho je pravidelné psl. berą, česk. beru, srov. Brugm., Grundr. II, 1294 a Kz. vergl. Gr. 553, a předtím v Morphol. Untersuch. I, 144, t. III, 30 sl., v KZ 29, 419 a j. Jiní hledají v slovanském -ą koncovku -ōm, vzniklou tím, že k původnímu -ō přistoupila osobní přípona slabší -m, tedy stsl. berą z pův. *bherō-m, tak Lorentz v KZ 37,340, Pedersen tamt. 38, 317, Berneker v Jag.-Arch. 25, 479. – Do vzorů psl. tьrṕą, prošą, stč. trṕu, prošu, z kmene, praes. tьrpi-, prosi-, dostala se koncovka -ą č. -u bezpochyby analogií podle nesą, tešą atd.: vzniklo nejprvé tьrpi-ą, prosi-ą, a z toho stalo se tьrpją, prosją a dále tьrṕą, prošą atd.
