velmi pravidelně (mezi 964 případy jest jenom 17 odchylných). Pravidlo stejné ukázáno tamtéž také v bibli Br. v evang. Janovu; ale o všech Částech bible té neplatí, nebo tu psáno také: wywedł gſy lid Num. 14, 13, oni ſau lid tvůj Deut. 9, 29 atd. Blahoslav věci té dotýká se zvláště, ale chce míti tvary s- také při part. pass.: bit ſy, zbiti ſte, zmazáni ſau Blah. 32 sl. V době nové psal také Palacký: přišel sem Pal. 3, 2, 409, dal sem t. 413, vykládali sme t. 4, 1, 382, schovali sau t. 3, 2, 409 a jsme povoláni t. 410, zboží klášterská zahrnuta jsau do příměří t. 175, (skutky Rokycanovy) jsau částkau dějin českých t. 4, 1, 389 atd. Ale vedle toho nalézáme vždycky také texty bez pravidla toho nebo podobného. V době starší píše se většinou bez rozdílu js- i s-. Na př. zziey-zzu zzby̆li t. j. sě jsú Jid. 15 a pusty zzŭ nejedny země t. 24, ga gſem pawlow .. a ia ſem Apolow HusPost. 107ᵇ atd.; tak také v ChelčP. a ve mnohých textech jiných. Beneš Optát podle Blah. 31 chtěl tu míti všude s-, poněvadž se tak vyslovuje a ne js-. Tak psal i Čel. 1830: půdu sme orali 129, němí zpěvové sou moji 125, souce náchylní 129 atd. Naproti tomu Pelzel² 98 pokládá gſein, gſy atd. za lepší a úplnější než ſem, ſy atd., a taktéž Nejedlý 55, a usus ustálil se na tom, aby jazyk spisovný měl všude js-: já jsem řekl, iny jsme zdrávi, za městem jsou pole atp.; jazyk obecný má naproti tomu zase všude s-: já sem řek’, my sme zdrávi, za městem sou pole atd.
Rozdíl činěný mezi tvary s- a js- v pravidle právě vykládaném zdá se na pohled umělý a strojený; ale když povážíme, že se v jazyku obecném praví sg. 2.: seš doma, nejseš na poli atp., a naproti tomu: ty s’ to řek’ atd. (nikdy: ty seš to řek’), a že v nářečích je stejný rozdíl také v sg. 1. mezi sú a sem (Btch. 252, dol.-beč. a j.), sete a ste BartD. 2, 220 (třeb.), tedy uznáme, že různost slovesa esse ve rčeních spisovných a) jsem doma, jsi doma atp. a b) řekl jsem, řekl jsi atd. v povědomí obecném se cítí dosud a že v starém pravidle o rozdílném s- a js- se jeví a ku platnosti proniká povědomí stejné. Pomocné jsem při part. -l ztratilo svůj význam reální, kleslo ve význam pouhé koncovky flexivní, kdežto jiné, samostatné jsem význam svůj reální esse, existere podrželo; v tom bylo pro cit jazykový doby minulé dosti příčiny, aby se js- v případech a) zachovávalo a plně vyslovovalo, když v případech b) již se bylo stalo obyčejem říkati jen sem, si atd.
222. Z koř. (j)es- je v slovanštině jenom praes. a part. -nt, jsa atd. v. § 219. Ale part. jsa atd. je z km. (j)s-o- a proto uvedeno v § 66; pro výklady zde dále následující zbývá tedy jenom praesens.
V tom vyvinuly se v češtině značné rozdíly mezi výrazy kladného jsem atd. a záporného nejsem atd.; proto je radno probrati tyto výrazy odděleně.
