js- místo pouhého s-, jest j(e)- přidáno analogii, na př. v srbch. pl. 3. jestu, v č. pl. 3. jsú a part. jsa atd.
Bylo-li kdysi pravidlem, aby vůbec bylo es- v praes. sing. a naproti tomu S- ve vytčených tvarech ostatních, jako se to vidí v sskr., tedy by mohlo býti na př. české praes. pl. 2. s-te zbytek starožitný a rovněž tak pravidelný jako skr. s-tha. Ale vzhledem k stsl. jes-te, lit. es-te,.ř. ia-ii, lat. es-tis je zajisté podobnější výklad, že i v češtině bývalo jes-te, a z něho že se historické jste a ste teprve časem vyvinulo. A totéž bylo by mutatis mutandis opakovati o sing. 1. a 2., o celém du. a o plur. 1. Předpokládáme tedy, že jako v stsl. tak také v češtině byly - mimo plur. 3. a part. - tvary jes-.
221. Bývalé jes- zachovalo se však v češtině jen v sing. 3. jes-t. Ve všech ostatních sem hledících případech je za ně js- nebo s-: jsem nebo sem místo jesmь, jste n. ste m. jeste atd. Jde o výklad této změny. Patrně tu jest -e- vynecháno, srov. I. str. 152. K vynecháni tomu přispěl snad přízvuk, byl-li na příponě osobní jako v řečtině a dílem také v litevštině; srov. stč. j’ho, j’mu z býv. jegò, jemù I. str. 151. Tím bývalé jes- změněno v js- Pak vynecháno i j- a zůstalo jen s-: z pův. jesmь, jeste atd. a vzniklého z toho jsem, jste atd. stalo se sem, ste atd. Tvary jsem, jste ... a sem, ste .. trvají vedle sebe; proto vzniklo vedle pl. 3. sú a part. sa, súc- analogií také jsú a jsa, jsúc-.
Všecky tyto právě vyložené změny vykonaly se v češtině před početím českého písemnictví. Jako výsledek jejich má čeština na začátku své doby historické jediný tvar jes-: praes. sing. 3. jes-<; a tvary ostatní zdvojnásobené, jednak totiž js- a jednak s-: praes. sg. I. jsem a sem, 2. jsi a si, du. I. jsvč, jsva a své, sva, 2. 3 jsta a sta, pl. I. jsme a sme, 2. jste a ste, 3. jsú a sú, part. jsa, jsúc- a sa, súc-. Zdvojnásobení to bylo však jen při prostém kladném jsem, sem atd.; v záporném nejsem atd. bylo vždycky -js-.
Duplikáty kladné js- a s- měly stejnou platnost a užíváno jich bez rozdílu. V textech z doby minulé vidí se druhdy snaha, lišiti js a s- praes. (indik.), a to v tom smyslu, aby tvary s- bývaly ve funkci slovesa pomocného při part. -l, tvary pak js- ve funkci jiné, ve funkci slovesa samostatného. Srov. o tom I. str. 537 a rozpravu K. J. Černého v Listech filol. 1889, 445 sl. Tu ukázáno pravidlo toto ve Štít. uč. z r 1376, kdež psáno a podle toho ve ŠtítE. otištěno na př.: rozdělil sem 1, byl si věren 117, (Abel a Kain) sta obětovala obět 252, chodili sme 24, skrzeň-ž sme byli stvořeni 186, to ste učinili 126, apoštolé sú kázali 11 atd., a naproti tomu: již jsem stár 64, jsem oblúzen 274, jenž jsi v nebesích 46, jsi-li odrán 17, (manželé) když jsta spolu 66, že jsme synové boží 47, jsme vyvrženi 5, jsú-li ť dnie krátci 4, žehnáme ješto jsú se lží smiešena 9 atd.;
