seminavit Lit. Hier. Paul. 7, vyšel aby ſaal ſienye exiit seminare t. Mat. 13, 3, siemě kteréž gſi ſaal t. Deut. 22, 9, nepřietel naſal jest kúkole HusPost. 26ᵇ, však s’ dobrého semene naſál t. 28ᵃ, bude žieti kdež neſal Kruml. 91ᵃ, kteréž (siemě) si ſaal Ol. Deut. 22, 9, Sál sem t. Job. 31, 8, žňeš kde jsi neſal Koř. Mat. 25, 4, však sʼ dobré siemě ſal t. 13, 27, naſal jest kúkole t. 13, 25, ſaal Kladr. Isa. 28, 24, nasál semene Blah. 274 (je prý theologicum), nepřítel nasál kúkole BrNZák. 33ᵇ, dobrého semene nenasál t., člověk vsál (zrno horčičné) t.; fem. sála atd.; plur. sieli, přehlas. ze staršího sⁱáli a toto ze sêjali, těžko rozeznati v dokladech staropísmých od sěli I. 7, v. § 103; s přehláskou zrušenou sáli: slovo božie jenž sú sáli Kar. 48; – part. sán ze sêjanъ: Ježíš jide po polích dobřě oſanych per sata Lit. Mark. 2, 23, witriollum dobrze ſaneho AlchAnt. 101ᵇ; sát: sěmeni ſatemv Lit. Mat. 13 obs., kúkol vsátý HusE. 2, 436, kterýž je ſat na skále Koř. Mat. 13, 20, jenž ſat jest podle cěsty t. 13, 19, což wſato jest t., slovo wſate t. Jak. 1, 21, ſáto Kladr. Num. 20, 5, múku bělnú ſſatu Comest. 137ᵇ, v písku ſatem AlchAnt. 10ᵇ, což naſáto jest Ben. 4. Esdr. 4, 29, pole poſáté šočovicí t. 2. Reg. 23, 11, (semeno) ſáté Háj. herb. 94ᵇ, semeno ſáté t. 132ᵃ, kterýž podle cesty vsát jest BrNZák. 33ᵃ, což jest vsáto t. a j., semeno wſaté Br. Ag. 2, 20, nic oſátého t. Jer. 35, 9, slovo v srdce wſaté Kon. 329, semeno wſato jest Beck. 1, 424; – subst. verb. sienie, sklesnutím jotace sénie, zrušením přehlásky sánie, v dokladech s délkou označenou: wſeenije Lact. 88ᵈ, čas k ſeenij t., sání Puch. 125ᵇ.
věju, vieti, stsl. vêją, vêjati flare, koř. vê- z pův. ve-. Tvary a doklady v. v § předešlém. O příbuzném věnúti – z téhož koř. vê- v. v § 117.
199. Slovesa s kořenným -ьj, na př. prьj-, v inf. přieti nč. přáti, z býv. prьj-a-ti. Praesens je přěju nč. přeji, z býv. prêj-ą. Kmen infinitivní je prьj-a, praesentní prêj-e (-o); rozdíl tedy v -ьj- a -êj-. Původ tohoto rozdílu je zřetelný při lьj-a-ti praes. lêj-ą: obé je z koř. lei̯-, v inf. lьj- je náležitá střídnice za pův. -ei̯-, pro praes. lêj- pak dlužno předpokládati zdloužené lēi̯-: a podobně vysvětlují se ostatní slovesa sem patřící. Srov. § 103 s. v. líti, I. str. 72 a 73, Lesk. Handb.⁴ 14 a Brugm. II, 1079.
V tvarech infinitivních staženo -ьj-a- v češtině v -ⁱa-, -á-, na př. v part. přál z psl. prьj-a-lъ; to změněno dále v náležitých případech pravidelnou přehláskou v -ie-, na př. v témže part. plur. masc. přieli a du. fem. neutr. přiele, proti sing. masc. přál fem. přála, neutr. přálo, du. masc. přála a plurál femin. přály neutr. přála, srovnej I. str. 100 sl.; z -ie- bývá zúžením -í-, pl. masc. příli; přehláska pravidelná časem klesá, nastává kolísání a na konec ustálení tvarův uniformovaných, tu veskrze nepřehlasovaných: sing. přál a podle toho také plur. přáli atd., tu veskrze přehlasovaných nebo i zúžených: plur. přieli zúž. příli a podle toho také sing. přiel zúž. příl atd.
