KolA. 1512, aby woſijel t. 1521; by kdo ſýl Háj. herb. 375ᵃ, nasíl Blah. 274 (prý inepte a mor.), aby woſyl KolČČ. 270ᵇ (1587), ſýl Nudož. 66ᵃ; doklady plur. masc.: obſieli sú dědiny seminaverunt ŽKlem. 106, 37, ſyely pole ŽWittb. tamt., ſeli ŽGloss. tamt., ješto ste vy nefiely Krist. 53ᵃ, vietr ſieli a vicher budú žieti Lit. Hier. Paul. obs., ſieli Kladr. žalm. 106, 37, když sú ji (zemi) poſieli oráčkové Otc. 132ᵇ atp. mohou se bráti za sěli I. 7 i za sieli V. 4; co ste neſely Otc. 437ᵃ, podle I. 7; bychom neoſyli KolA. 1515, aby rolí woſyli KolČČ. 307ᵃ (1560) = síli, zúž. ze sieli, a snad již zkrác. sili; nč. sel, seli Us., sil, sili Us. místy; mor. sél BartD. 2, 177 (brn.), séł, -a, -o t. 1, 139 (rožn.) a j. – Part. sěn stsl. sênъ: rač přijieti novo ſyene plémě Pass. 596, slovo ješto jest bylo wſieno Lit. Mark. 4, 15; sit stsl. sêtъ MiklLex., sklesnutím jotace set, a také zdlouž. siet, sít: na obilí ſyetem Řád pz. 54, siemě (jest) wſieto ŠtítOp.219, rolí nebude-li poſieta t. 25, wſieto bude Brig. 62ᵇ; dědina oſeta KolA. 1512, jakž dědina woſeta bude KolČČ. 111ᵃ (1554), semeno musí ſeto býti Beck. 1, 424; (dědina) oſijeta KolA. 1515, na rolí oſýtém Háj. herb. 150ᵇ, země neofytá Puch. 298ᵃ, woſyto było KolČČ. 56ᵃ (1545); set Us. – Subst. verb. sěnie: oſienie genimina ŽGloss. 64, 11, oſſyenye Pulk. 154ᵇ t. j. osěnie, nč. osení Us.; psané ſyenye segetem Ol. Deut. 16, 19 může býti sěnie podle I. 7 i sienie podle V. 4; sitie: slova božieho neſietie HusPost. 35ᵇ, dědiny s oſetijm KolČČ. 245ᵃ (1556), na jedno oſetj KolEE. 2ᵇ (1635), setí Us.
směju, smieti audere, v. v tř. III. 1. § 125.
spěju, spěti properare, koř. spê- z pův. spē- Brugm. II, 1060. Tvary, jeho a doklady viz nahoře v § 102.
Kromě toho jsou tu v nč. novotvary kleji atd. za býv. klnu atd. v. § 88, a pleji atd. za býv. plevu atd., v. § 73.
108. Slovesa s kořenným -u.
Jsou dvoje: a) jedna mají -u- jen v tvarech infinitivních, a naproti tomu v tvarech praesentních -ov- a příponu kmene praesentního -o, -e, na př. plu-, inf. psl. plu-ti č. plú-ti, praes. psl. plov-ą, plov-e-šь atd., č. plov-u, plov-e-š atd ; b) druhá pak mají -u- také v tvarech praesentních a příponu kmene praesentního -jo, -je, na př. ču-, inf. psl. ču-ti č. čú-ti, praes. psl. ču-ją, ću-je-šь atd., č. ču-ju, ċu-je-š atd.
Druhu zde vyloženého a) jsou slovesa plúti praes. plovu, psl. pluti, plovą, a slúti praes. slovu, psl. sluti, slovą, z koř. pův. pleṷ- a ḱleṷ-. Kořenné -eṷ- dává do slovanštiny před souhláskou (téžeslabičné, v tvarech infinitivních) -u, na př. inf. psl. pluti, sluti, č. plúti, slúti atd.; a před . samohláskou (různoslabičné, v tvarech praesentních) -ov, na př. praes. psl. plovą, slovą. č. plovu, slovu atd., srov. I str. 19 a Brugm. II, 915. Ale časem vznikají analogií novotvary a jest na př. podle inf. plu-, slu- také praes. plu-je-, slu-je- atd. Doklady tomu zde následují.
