b) druhá pak mají -i- také v tvarech praesentních a příponu kmene praesentního -jo, -je, tedy praesentní kmen -i-jo, -i-je; na př. ši- inf. psl. ši-ti č. ší-ti, praes. ši-ją, ši-je-šь atd., č. ši-ju, ši-je-š atd.
102. Slovesa s ьj- v praes. atd. jsou píti, bíti, hníti, líti, víti. Jsou z kořene pův. -ei, který je v odvozeninách stupňován v -oj: ná-poj, boj, hnój, loj, zá-voj a j. V tvarech praesentních následuje samohláska, a tu je pův. -ei̯ změněno v slovanské -ьj, na př. v kmenu praesentním pьj-e- z pův. pei̯-e-, part. pьj-ont- z pei̯-ont- atd., srov. I. str. 71 sl. V tvarech pak, kde následuje souhláska, jest -i, na př. v inf. pi-ti, aor. pi-chь, part. pi-lъ. Toto -i může býti z původního -ei̯, a také z kořene oslabeného -i = slov. -ь a pak zdlouženého v -i; na př. pi- v inf. psl. pi-ti může býti z pei̯-, jako je inf. psl. mer-ti z kořene neoslabeného mer-, a může býti také zdloužením z kořene oslabeného pi- = slov. pь-, jako je inf. kry-ti z krъ- a jako je v litevštině v inf. vī-ti kořen oslabený a zdloužený, proti neoslabenému v praes. vej-u. Věc není jasná a bezpochyby je slovanské -i v těchto případech původu tu toho, tu onoho. Srov. Wiedem. 40 sl. a 71, Brugm. Grundr. I, 39, 41, 111, 12 37, 103, 337 a Kz. 69.
V tvarech s -ьj- děje se v češtině stahování: z býv. praes. sg. 1. pьju (za psl. pьją) je stč. ṕú, s jotací proniklou piú, z býv. pьješь je pieš atd. Časem pak vznikají vedle těchto tvarů nové s -i-j-, patrně vlivem těch, které mají -i právem, a jest tedy na př. sg. 1. pi-ji, 2. pi-ješ atd.; novotvary tyto ovládají a jsou v nč. pravidlem.
Dialekticky bývá íj za ij: bíju, bíj atp. BartD. 1, 8 (zlin.) a j.
Kořenem svým patří sem také sloveso jíti ire, koř. ei̯, srov. I. str. 72; ale patří sem jenom jeho inf. (a sup.).
Praesens.Sing. 1. pú, s jotací proniklou piú, stažením ze staršího pьju psl. pьją; na př. já zabyu ŽKlem. Deut. 39 atd.; – z toho přehláskou pí: (já) svým tě mečem zabi Pass. 484, pak-li já tě zabij a přemohu Alxp. 90; – vedle toho vznikl novotvar piem, podle sg. 2. pieš 3. pie atd.: jako k sg. 2. vieš 3. vie atd. byla sg. 1. viem, tak přidělána k sg. 2. pieš 3. pie atd. také sg. 1. piem, srov. § 7 A) č. 4; na př. vodu jižto piem Hrad. 7ᵃ já pójdu a zabyem Hismahele Pror. Jer. 40, 15, at se napijem t. j. -piem Ben. 3. Reg. 17, 4 atd.; – z toho zase zúžením pím: jím-li pym-li GestM. 89 (65), já připijm Konáč (1547) 101ᵃ, mor. (já) pím Blah. 172, zabím BartD. 2, 259 (žďár.), pím Šemb. 57 (opav.); – a novotvar s pi-: piji, na př. daj mi vody, at sě napygy EvOl. 113ᵇ, piji Us. spis.; – z něho obnovením koncovky nepřehlasované piju Us., analogií podle vedu atp.; a dial. -o, -em atd. jako v § 54. – Sing. 2. pieš z psl. pьješь, na př. leč pyeſ leč jieš Alb. 68ᵇ, svú krev pieſs Apoll. 131ᵇ, co hnijeſſ hřiešná duše t. j. hnieš Štít. ř. 96ᵇ, počneš syna a powyeſſ ML. 44ᵃ atd.; – zúž. píš: když pijſs Černý.
