[46]číslo strany rukopisunechal ji spáti. Přišed pak Xantus domů s hostmi svými a naleznuv[dz]naleznuv] nalezw paní, ana s odkrýtým zadkem spí, zarděv se obrátil se od ní. A zavolav Ezopa, řekl: Což to, nestydatý lotře? Ezop vetce: Pane můj, když jsem dole strojil, což jsem strojiti a zříditi měl, řekl jsem k ní, aby maličko pohlídala pro psa, aby té potravy na stole nepojedl. A ona řekla, abych se nestaral, že zadkem hledí a v něm očí má. Potom naleznuv[ea]naleznuv] nalezw ji, ana spí, jakož teď vidíš, i odkryl jsem jí[eb]jí] gi tu stranu, v kteréž očí má, aby tím lépe mohla na stůl hleděti a té potravy na stole hlídati. K tomu Xantus řekl: Zlotrovaný služebníče, mnohos mi lží spravil, ale nikdá hanebnějí a více lotrovsky jako nyní, když jsi i ženu mou i mne tak nestydatě v lehkost a v posměch uvedl. Protož nechciť tebe nyní před hostmi trestati, ale jakž se čeho nejméně dopustíš a k tomu chvíli míti budu, káži tě až do smrti bíti a mrskati. Po kolikas pak dnech nemnoho, když Xantus samy v přirození mistry a orátory k večeři zváti rozkázal, řekl k Ezopovi: Stůj u dveří a žádného neučeného sem nepouštěj, toliko samy mudrce a orátory, to jest ty, kteříž učeni jsou v umění o přirození a kteříž pěkně a ozdobně mluviti umějí. Ezop seděl u dveří, a když pozvaný [47]číslo strany rukopisupřišel, chtě do domu vpuštěn býti, tehdy on potupnými a žertovnými řečmi, jakž na kom viděl a rozuměl, s nim mluvil: On pak takové řeči od něho slyše, šel s nechutí preč. Tak udělal druhému i třetímu i jiným více. Naposledy pak přišel jeden vtipu ostřejšího a žertéř velmi veliký. K kterémužto též mluvil Ezop jako i k prvním. Ale ten, jsa vtipnější, odpovídal mu na řeči jeho, jakž mu se slušně zdálo. Toho pustil Ezop. A přišed ku pánu, řekl: Kromě tohoto ještě dnes žádný v umění o přirození učený ani mistr nepřišel. Skrze to domníval se Xantus, že jiní, kteříž zváni byli, proto nepřišli, domnívajíce se, že by je na posměch zval, i byl z toho zarmoucen. Ale nazejtří potom ti jistí, kterýchž Ezop vpustiti nechtěl, potkali se na cestě s Xantem řkouce: Pane mistře, tys se nám včerá dosti naposmíval, neb vrátný, kteréhož jsi u dvéří postavil, potupně nás haněje, psův nám nadal. Z těch slov Xantus nejprvé zarmoucen byl a myslil sám v sobě: Zdá-li se těmto co jako ve snách, čili opravdovou věc mluví, oni-li mne škrabí, čili já jsem je škrabal, anebť oni tak svévolně nětco vymejšlejí? I zavolav Ezopa, řekl k němu: Poslechni mne, můj dobrý pacholíku, ty jsi tyto lidi[ec]lidi] Lidj potupnými slovy