[109v]číslo strany rukopisus nimi rozmlúvati řka takto: „Aj, teď jdeme do Jeruzaléma a syn člověka,“ totiž panny Marie, „poddán bude kniežatóm židovským a mistróm jejich a potupí jeho k smrti. A poddadie jeho lidem ku posmievaní[nv]posmievaní] poſmiewanie, k ubičovánie, a třetie den z mrtvých vstane.“ A když již Kristus svú řeč dokonal a vymluvil, tehda tato dva, totiž svatý Jakub a svatý Jan evanjelista, poslali svú milú matku na Krista, aby s ním mluvila, zda by jim uprositi mohla královstvie nebeské. A když tak s svými syny před Krista přistúpí, i die jemu řkúci takto: „Prosím tebe, rci a zjednaj, ať tato dva syny má sednú s tebú, jeden na pravici a druhý na levici v tvém království[nw]království] kralowſtwie.“ A protož zdá mi se tak, že dosti nerozumně prosili jsú, právě jako by někdo chtěl žíti, a nic nenasev. A také jako by někdo chtěl žold bráti, a nikdy se v boji neukázav. Aneboli dědictvie míti dřéve, nežli by toho zaslúžil, a nikdy o to nepracovav. A protož Kristus ne mateři, ale synóm odpovie takto řka: „Nescitis, quid petatis. Potestis bibere calicem, quem ego bibiturus sum?“cizojazyčný text[118]Mt 20,22 „Neviete, co prosíte. Muožete li píti kalich, jenž sem já pil?“ Jako by řekl: „O veliké věci stojíte a za velikú věc prosíte, ale kterak; k velikým věcem nemuož tak snadně přijíti, leč usilováním a velikú prací.“ A protož praví „muožete li píti kalich, kterýž sem já pil“. V kterýchžto sloviech pán Kristus vede nás