přioděl.“ A protož milý svatý Martin nehleděl v tom nižádné chlúby, než znamenaje v tom moc a dobrotu božskú, když již osmnácte let stár bieše, pokřtiti se kázal a k prozbě toho vládaře, jenž rytieře zpravoval, podvoli se, že by ještě dvě létě rytieřstvie vésti chtěl, než po dvú létú chtěl by zase vzdáti a toho prázden býti. A mezi tím dřéve, než dvě létě minulo, přihodi se, že pohané césařovi do země vtrhnú do Galie tak řečené. A ciesař Julianus sebrav lidi, penieze a žold rytieřóm rozdav, i vypravi se protiv pohanóm, chtě brániti země a chtě se s pohany polem bíti. Tehda svatý Martin již nechtě viece rytieřstvie hleděti, také peněz a žoldu podlé jiných rytieřuov nechtěl bráti, než řekl jest tak ciesařovi: „Ciesaři, jáť sem již rytieř boží, mněť již mečem bojovati viece neslušie.“ Rozhněvav se ciesař, i die jemu, že by ne pro duchovenstvie, ale viece slehka pro strach ustydaje se boje, rytieřstvie své vzdal a toho se odpověděl. Jemuž svatý Martin směle a bez strachu zase odpovie řka takto: „Shledáš to, ciesaři, že zajtra ten den tak beze všeho oděnie přede všemi tvými lidmi státi budu a jménem pána mého Jezukrista a znamením svatého kříže, ne helmú ani štítem jsa ohrazen, ani pomocí jiné brani, než mocí božskú porazím zástupy a vojska nepřátelská.“ I káže ciesař na to hleděti a zjedná, aby protiv nepřátelóm tak bez odění na špici byl šikován, chtě jeho hrdinstvie shlédnúti podlé té řeči, jakož se zamlúval. Nazajtří pohané, nepřátelé