že ciesařé znamenajíce, že sešlí rytieři dobrodružstvie rytieřského pro starost vésti nemohli, jakož by toho potřebie bylo, i zjednali tak, aby synové jejich otce své v tom zastúpili a rytieřstvie na jejich miestě zpravovali. A když také svatý Martin, již patnácte let maje, od svého otce přinucen bieše k řádu rytieřskému a že se k tomu pasovati musel, nikdy viece služebníkuov míti nechtěl, než jednoho pacholka toho měl. Jemužto svatý Martin viece slúžil nežli pacholek jemu, vytierajíce jemu třeviece, a z jedné mísy s ním jedl, takže jiní mládenci a rytieři mladí viece ho za mnicha měli nežli za rytieře. A takovú svú dobrotu a pokoru zvedl byl sobě svatý Martin, že obecně všickni naň laskavi byli a jej milovali. A jednoho času v zimě u veliké mrazy uda se jemu jíti do města i potka se s nějakým chudým člověkem nahým a velmi odraným, jehožto všichni pominuli a žádný jemu alnužny nepodal. Tehda svatý Martin pomysli sám v sobě, že pán buoh toho chudého naň zachoval a že by on byl ten chudý, jehožto by alnužnú svú měl obdařiti. Vyjma meč svój z nožen, plášť svuoj, jenž na sobě měl, napoly jej rozkroji, neb již viece neměl. I dá tomu chudému jednu polovici a druhú polovicí sám se oděje. Tehda potom druhé noci viděl jest svatý Martin u vidění tú částkú rúcha svého plášče, keréž chudému byl oddal, pána Krista přioděného a množstvie anjeluov svatých okolo něho, k nimžto Kristus mluvil řka: „Martin, ješče nejsa pokřtěn, tímto mě rúchem přioděl.“