se obrátíš.“ A pak o třetí zemi, totiž o ráji, ješto oň stojíme, máme figuru na Mojžiešovi. Neb protože Mojžieš byl jest najpokornější v zemi, obdržel jest tu zemi sobě, totiž ráj věčný, kterúžto zemi krotcí a pokorní také obdržie, ale hněviví a ukrutní také země odlúčeni budú. Třetí blahoslavenstvie pán Kristus v dnešním čtení vyčítá řka takto: „Blahoslavení, jenž pláčí, nebo oni utěšeni budú.“ Na ta slova mluví Crisostomus řka: „Blahoslavení jsú ti, jenž hřiechuov svých věrně pláčí a želejí.“ A mnohem blahoslavenější jsú ti, jenž cizích hřiechuov pláčí a želejí.“ Neb ktož cizího hřiechu pláče, znamenie jest, že ten již svého hřiechu nemá, kteréhož by měl plakati. A tak při téjto řeči znamenati máme, že paterá jest příčina, jenž člověka k pláči zbuzuje. Jedno jest, když se člověk rozpomene na své hřiechy vlastnie a na ně sám pláče. Druhá příčina k pláči jest za cizí hřiechy, že člověk, maje slitování k svému bližniemu, bude plakati jeho hřiechuov. Třetí příčina k pláči jest, když člověk zpomene na to biedné a nuzné na světě bydlenie, že to opláče. Čtvrtá příčina k pláči jest nevědomie a pochybenie o věčných mukách, neb žádný sobě doufati nemuož svéj dobroty aneboli jaké skončenie vezme z tohoto světa. Pátá příčina k pláči jest prodlenie života věčného, že toho očekávati musíme a že k tomu tak snadně, tak brzo přijíti nemuožem, jako bychom rádi, a toho také zvláště plakati máme. O čtvrtém blahoslavenství praví dále pán Kristus řka takto: