vše, když jest nic toho dne nepřičinil, pravím, že jest ten sedmý den, den odpočinutie, přičinil k oněm dnóm anebo skutkóm šesti; a tiem jsú doplněny všecky věci. K tomu cíli vše táhne, aby ku Božiemu odpočinutí v Boze v upokojenie přišlo. Neb to jest doplněnie stvořenie všeho, totiž člověčie. Neb člověk nazván jest vše stvořenie, že má v sobě podobnost stvořenie všeho. Má zemi, vodu, povětřie, oheň; má živost, ješto roste; živost, ješto čije; má živost rozumnosti, jako andělské podobnosti. A tak když v upokojenie člověk přijde k Bohu, v něm jako vše přijde k doplněnie svému a k tomu cíli, od něhož jest počátkem pošlo. A tak die svatý Augustin: Nepokojno jest srdce naše, donidž v tobě, Bože, neodpočine.
Pomysl, pomysl, rozumný člověče, jakť sě jest to doplnění výborně stalo v tvé hlavě, v Pánu Jezu Kristu, a přidrž sě jeho, aby i ty byl tu, kdež on jest. Neb v němť jest člověčstvie k tomu přišlo doplnění, k tomu odpočinutie, k tomu dokonánie najvyššiemu, že jest až jedna osoba Bóh, Syn Boží, Kristus, člověk, člověk jsa i Bóh, Bóh i člověk nerozdielně. Ó, výsosti bohatství, múdrosti a uměnie Božieho! V Pánu Kristu vše stvořenie přitaženo k Bohu, jakož skrze něj vše stvořeno. Což nemá samo, to má skrze něj. Skrze něho všecko oslaveno a vše přijde k tomu cíli, od něhož vyšlo. A však jen to rozumná tvář účastna bude té útěchy, když svú žádost a svú snažnost obrátí k tomu. É, běda rozumu odvrácenému od té pravdy, běda netbavému také útěchy velnúti vší milostí k Bohu, v pokoji jeho jedno s ním býti – div, že mysl nevzplane, jen mysléc o tom! Ó, kak, jest dobro a kak kratochvilno bydliti, bratří, v jednotě! Ó, čím viece dobro, viece rozkošně kratochvilno, když bude s Bohem býti v té jednotě, když Bóh, stvořitel všeho, své stvořenie v jednotu přijme a dá pochotnosti pokoje svého požívati! Toť jest to slavné odpočinutie dne sedmého, jemuž jest požehnánie dal Hospodin,
