Hospodin, jehož jest posvětil. A v den osmý promění jej najposledy v obecném všech z mrtvých vzkřiešení, když bude obecno všech den obřezu, ktož budú z lidu Božieho; když budem tiem kamenem, ješto jest Kristus, teprv právě obřezáni ode všeho, ješto jest marné, nepotřebné, přielišné. A ten den slavný bez večera veliký věkem bude trvati. Ktožť té soboty, toho dne sedmého, jemuž požehnal Hospodin, neostřiehá, že sě nikdy v upokojené mysli k Bohu nepovzdvihne, neobmyslí, co potom bude, k čemu táhne: přestúpáť tu smlúvu, ješto jest Bóh učinil s člověkem, aby pomněl den odpočinutie svat učiniti. Máme v upokojené mysli na divnost Božích skutkóv sě rozmýšleti, jak předivným zpuosobem jeho své stvořenie k tomu tiehne, aby poznal člověk Buoha svého; jak slúží člověku stvořenie všecko, aby, tiem jsa člověk napomenut, také vešken slúžil Bohu, všie milostí ulna k němu, vzdával jemu dlužnú chválu. A jakž koli všecko stvořenie, vešken pořád a zpuosob v stvořenie ve všem, i krása a slušnost kteráž koli ukazuje chválu Boží: však jak jest nad to sám v sobě chvalný, nelze úplně toho stvoření vylíčiti, by i tisíckrát viece světuov bylo. A však nebesa vypravují chválu Boží a firmament zvěstuje skutky rukú jeho, ale v něm samém teprv jest plnost chvály jeho. Jako uzře někto dielo mistrné některého řemeslníka, vzchválí v tom uměnie jeho a bude jej rozuměti, že jest nadto, a to dielo nemoha chvály řéci toho, ješto jest je učinil, vypraviti, však tiem, že jest tak pořádně vyvedeno, chválí jej: Takť všecko také stvořenie chválí Buoha.