vstúpiti ižádnému, ale ponenáhlu ubývá milosti k světským věcem a k Bohu roste.
A znamenitě die Písmo, že jest Bóh řekl, kázav tak s škříní svatosti jíti: pójdeť lid po ní nazad dva tisíc loket. Tisíc jest počet plný a znamenává svrchovánie. A tak když spatřuje pravdu srdečné oko v hořejších nebeských věcech neb v těchto, ješto je máme zde činiti, i v té žádosti, ješto bychom jměli jmieti k nebeským věcem, uzříme sě daleko nazad, že nás tak netrží žádost, jakož vidíme, že by to býti jmělo. A tak budem nazad za tú svatostí jedno tisíc loket. A druhé tisíc, že nedojde, by tak vplně vše učinil skutkem, ješto z onoho pilného spatřovánie vidí, že by jměl to učiniti. Protož jděm k Jordanu za tú škříní svatosti dva tisíc loket, zdali někdy hlúbe hlúbež vstúpajíc v Jordan, s tú škříní projdem ten Jordan, rozděléc jej, aby milost zmisala k dolejším věcem a v hořkost sě obrátila, že jest sě držala a táhla k marnosti, a vzhuoru sě zasě k Bohu obrátila a vysoko zřiedlně vzrostla. A když sě to stane, již budem právě v duchovniem stavu, ale proto ještě jest puditi z mezí nepřátely a zahladiti všie věcí, aby sě opět nerozmohli, a osaditi jich krajiny.
Ale aby nemněli, by ten nemohl býti života duchovnieho, ješto podlé úlohu svého stavu má činiti s věcmi světskými, pravíť Písmo, že, když Židé prošli tak Jordan a vešli v tu svatú zemi, opět Jordan tekl dolóv v moře, ješto již slóve Mrtvé. Dřieve, donidž nebyl Jordan škříní svatosti tak rozdělen, nejmenovalo Písmo Mrtvým mořem toho moře, v něž tekl dřieve Jordan, ale jen „mořem“. Ale potom die: Tekl opět Jordan v moře, ješto již slóve Mrtvé. Toť slovo tak znamenité nenieť nadarmo položeno, že die: Ješto již slóve Mrtvé. Neb donidž kto nespatří pílně vnitřním okem světských věcí a nebeských, donidž nerozdělí milosti k Bohu od milosti světských věcí a tělesných, jakž jste slyšeli, dotud milost k dolejším věcem v moře, totiž v hořkost teče, a však v nich ta hořkost neumrtví milosti
