milosti k věcem světským. Neb ač sě jim jedno ohořičí, ale mnie, by v jiném mohli útěchu jmieti, aby jim tu hořkost jiná sladkost osladila; jakž koli opět sě ohořičí. Ale když tiem pilným spatřeniem věcech světských a nebeských rozdělí milost, že [k]text doplněný editorem nebeským vzhuoru bude rósti a k světským zhyne, v hořkost žalosti sejdúc, že jest kdy miloval tak marnú věc kochaje sě, líbost maje tak v marných věcech, tak že ta žalost umrtví v něm těch věcí líbost, že již ne proto, by sě v tom kochal, ale pro potřebu svú, neb o nichž má péči z práva nésti, musí sě s takými věcmi obierati, i tož žalostě, že jest nelze býti prázdnu již věcí takých: tuž teprv jako v Mrtvé již moře Jordan tekl opět. Takéž duchovný člověk podlé úlohu svého stavu ku potřebě bude sě s věcmi světskými obierati. Tak svatý Řehoř jměl umrtvenu líbost k světským věcem, že, ač držal veliký úřad, však onen pústenník větší měl líbost kočku svú hladě, nežli tento ve všem svém panstvu. Tak pravieše i král David: V cestě svědečstvie tvého kochal sem sě jako ve všem bohatstvie.
I to jest sě stalo, že když Židé prošli tak Jordan, kázal jim Buoh, aby každý rod, jakož jich dvanádct bylo, vnesl kámen svuoj v Jordan, aby tam potonul a zahřězl, a z Jordana jiný vynesl a na březě postavil k té paměti, že jsú tak divně byli Jordan prošli. Takéž ktož tak vejde v duchovný úmysl svým pilným myslí přemietaním o duchovných nebeských věcech a o světských, tak rozděle milost, jakž jste slyšeli, má vnésti v tu milost dvanádct kamenuov a potopiti v ní, a jiných dvanádct vynésti z nie a znamenitě postaviti. Tiem kameniem muožem znamenati tvrdost neb pevnost a těžkost, jakož ty věci má do sebe kámen. A ta těžkost neb tvrdost muož i ve zlém i v dobrém býti. Protož zlú tvrdost, ješto jest kto tvrd ve zlém proti dobrému hnutí, má duchovný člověk v té milosti zatopiti, skrze niež jest všel v duchovenství, když mu jest k Bohu sě byla obrátila a všecka sešla k světským věcem. A z té milosti má vynésti jako dobré kamenie,
