utěšenie v řečech jeho, a jako řkúc: Í, jak nám s ním bieše krátka cesta! Takéž Hospodin přivina sě k toho duchu, ješto jde v chodbách těchto života cestú [k]text doplněný editorem blažené věčnosti, rozličně ty cesty činí kratochvilny, své vnitřnie řeči hovoře k duchu člověčiemu. A ač duch člověčí na té cestě nepozná, by to Bóh byl, nevida Boha v postavě jeho, však roznietí sě u veliké chuti a v milosti k Bohu a v náboženství z těch vnitřních řečí, ješto vydává Bóh k srdci jeho, jako s ním jda tú cestú pilného myslí přemietaní o věčných věcech, až pak, když odejde, vztúží po témž, jako ona dva mlazšie Syna Božieho, když šla cěstú den vzkřiešenie jeho, mluviec o něm, a on přivina sě k nima, dávaje jim rozum Písma, a oni v tom útěchu jměli, tak že, když odšel od nich, řekli diviec sě, že tak bylo zapáleno jich srdce k řěčem jeho, ješto jest k nim v té cestě mluvil. A když sem sě o tom mluvení Božiem k srdci člověčiemu vzmienil, najprvé bych chtěl, by rozuměli, jak mluví Bóh duchu našemu, když jdem cestú pilného myslí přemietanie o věčných věcech; druhé, kto jsú ti, ješto slyší ty Božské přímluvy; a třetie, že ne ke všem mluví zajedno.
O prvniem znamenaj: svatý Dionýz, chtě mluviti o andělech, praví: Otec věčný světlo rodí přeprosté v svéj byti. A to světlo jsa od Otce, dalo poznánie a účastnost sebe. Netolik jen došlo jest nebeských myslí, totiž duchóv andělských, ale také jest i k nám přišlo vzdávaniem na vše strany své dobroty, aby nás, od nízkých věcí odlúče, vzbudil k žádaní jeho a ku poznání, a aby, odlúče nás od rozbroje mysli, obrátil ny k věčné jednotě s Otcem. Toť jest světlo, ješto osvěcuje všelikého člověka, ješto přijde na tento svět, ale jakož die svatý Augustin, ne ješto miluje tento svět. Neb jakož praví svatý Jakub, donidž kto chce přietel býti tohoto světa, dotud Božím bude nepřietelem. Ale Bóh v srdcích mluvě, v srdcích odvolává od světa milovánie, a ktož sě chce k němu obrátiti, osvietí je vnitřniem světlem.
