vyvedl lid židovský, a Ejiptští stíháchu je, a hluboké před nimi moře, u velikéj tesknosti jsa Mojžieš, před sě nemoha přes moře, za sebú silné maje nepřátely, mlčieše usty, ale veliké žádosti bieše. V mysli voláše k Bohu, ale hlas nejdieše ijeden od něho. A Bóh vece k němu: Co voláš ke mně? An nevolal usty, jedno srdcem. Takéž i ty, staneš li přěd hněvivým súdcí neb před krutým násilníkem, volaj k Bohu věrným srdcem; před tebúť jest a vždyť jest hotov uslyšěti. Ne takť jest Bóh, jako když chceš modlit sě jíti před člověka Pána. Tuť snad dějí sluhy jeho: Spíť, neprázdenť jest, jinéť má činiti; anebť nic neřkú a nedadieť předeň. Ale Pán Hospodin vždy nám jest hotov, kdybychom u věrném srdci vší žádostí volali k němu, aby sě smiloval nad námi; vždy nás slyší a v svuoj čas dokoná svú milost s námi.
Ale die někto: Já nemám súženie ižádného, ani mám velikých hřiechóv. Ó hřiešníče, die Anzelmus, který hřiech smieš malým nazvati, ano každý hřiech tiem, že člověka odvrátí od Boha, jelikož v něm jest cti, vtrhá Bohu; nečest mu činí, když člověk v svém jsa hřiechu, nemiluje Buoha aneb ne tak miluje, jakého Bóh hoden od nás milování. A Bohu cti ujieti jeho kdy j’ malá věc? A nadto praví: Od vrchu do pát osuti jsme mnohými hřiechy; nenie v nás zdravie. Nečisti jsme a slepi, hubeni, ohavni. Proněž správně máme vždy volati k Hospodinu: Uzdrav, učisť duši mú, Hospodine; nebť sem vešken oplynul hřiechy! Posil, Hospodine, bych sě z nich vyhrabal nějak a neupadl v ně opět! Osvěť oči moji, ať bych někdy neusnul v smrti! I dokud, Hospodine, zapomínáš mne, dokud svú tvář ode mne odvracuješ? I dokud budu mysliti v svéj duši: Již zbudu hřiechóv, ostanu zlého, otřesu s sebe vešken prach hřiechóv, a vždy toho nedokonám? Dokud bude nade mnú vesel mój nepřietel? Smiluj sě nade mnú, Hospodine! Trpíť duše má posměchy od ďábla; trýzníť ji šeredstviem hřiecha. Nezdá j’ sě klam ijednomu; hřešíme na všaku
