šeredných řečech i piesniech, anoť sě rozličně přetvořují, až i děti, neumějí li viece, ale vztlukú na medenice, slaviece hod masopustní, hod ďábelský, aneb baby zobláčejíc sě naruby v blány. A jakož za času antikristova pohnú sě, by to řéci lze bylo, i výborní – ale ktož sě pohnú, ti v pravdě výborní nejsú –, takéž tuto mnozí, ješto sě stateční zdáchu a duchovní, pohnú sě o masopustě, pášíc zabylstvo masopustnie, a však blaženi, ktož za všaký čas súd pravý činí a spravedlnost, tak dobře o masopustě, jako jindy. Blažený muž, ktož úfá ve jmeno Božie a nezří k nestatečnosti ani k zabylstvu křivému.
Tak jest zjevné dobré blažnost, že nenie třeba chváliti jie. Neb což koli lidé činí, po čem li stojie, vše proto činie, že v tom zdá sě jim nějaká blažnost. A tak ač jest jedna věc a velmě dobrá pravá bláznivost, však blúdiec lidé hledají jie v rozličných věcech a cestami rozličnými. Onen mní, by blaze bylo jemu, kdyby byl pánem; onen, kdyby byl tamto, onomu sě zdá, že by jemu blaze bylo, by ženy neměl, a onomu, by sě oženil. A onen své blaze mní v hrdosti sě ukázati, onen v obžerstvie sobě povoliti a onen v smilstvie aneb v zabylstvie masopustniem; a v čemž kto mohl by vesel býti, v tom mní své blaze. Ale [z]text doplněný editorem nejednoho veselé, z nejednoho utěšenie přijde tesknost, lopot a hoře; protož ne každá útěcha, ne každé veselé jest blažnost. Ale blažnost jest veselé v pravdě a útěcha; ktož by pro pravdu byl vesel, ten by byl blázen. Ale tak jest ve všem svět tento nestatečný a vše j’ jest utěšenie světské marnost, nemóž ten ijeden býti blažen, ktož svú naději zří k světské marnosti a zabylstvu křivému. A jakož těchto dní masopustních veselé sě mnozí, a někteří jen ukazují, jako by sě veselili, ano v srdci nějaká nechut, ale nechažť by bylo i veselé, skuoroť mine smútie sě sedúc, až bude u postě, ješto bujiechu, koblihy jedúc:
