učinie potuchl. A tak mysl rozbrojnú učinie zamútiec ji, i hlas odtisknú našie modlitby, jakož die Čtenie: Ti, ješto jdiechu napřed, žehráchu naň, aby mlčal. Neb dřieve, nežli Ježíš do našeho srdce přijde, to zlé rozličné, jemuž jsme přivykli, svú rozličnú postavú mysl naši obklíčí a přiekazu učiní nám u modlitbě naší.
Ale vizme, co jest učinil k tomu ten slepý, ješto jest měl býti prosviecen! Tak die Čtenie: Ale on velmi viece voláše: Synu Daviduov, smiluj sě nade mnú! Aj, ten, naňž žehráše zástup, aby mlčal, viecež viecež voláše! Neb čímž větší hluk našeho rozbrojného myšlenie nás tiskne, tiem máme snažnějí v svéj modlitbě ústavni býti. Hluk zástupuov brání volati, neb svých hřiechóv v mysli obrazy nesúc a podobenstvie, jsúc na modlitbách, hluk trpíme. A protož potřebie jest, aby hlas srdce našeho byl tiem silnější, čím jej viece onen hluk rozbrojného myšlenie chtěl by od volánie k Bohu odtisknúti, aby svým snažným a ústavným voláním mohl přemoci velikost toho nezbedného hluku a k ušima pána milostivého mohl sám velikostí svého snaženstvie přijíti. Zdáť mi sě, žeť to, cožť pravím, muož každý poznati sám v sobě; neb když od tohoto světa k Bohu svú mysl obrátíme, když sě modlitby svaté přijmem, to, což jsme dřieve s líbostí činili, to těžko, na svých jsúc [modlitbách]text doplněný editorem, trpěti musíme. Jedva jich myšlenie rukú svaté žádosti s srdečnú očí ač muož někdy býti odehnáno, jedva podobné postavy, ješto sě u mysli mkytají, věcí takých mohú žalostí pokánie býti přemoženy.
Ale když snažně stojíme v svéj modlitbě, Ježíše, jenž jde, u mysli ustanovíme. Neb tak die Čtenie o tom slepém, ješto tak nesbedně voláše: Stál Ježíš i kázal jej přivésti k sobě. Aj, již stojí, ješto dřieve jdieše! Neb donidž onen hluk takových myšlenie v našich srdcích postav rozličných, jsúc na modlitbě, trpíme, dotud, že jde Ježíš nějak ještě, čijeme. Ale když ústavni budem v snažnéj
