takť jest ve všech světských věcech. Zdá sě veliké blaze, dosáhnúc tohoto neb tohoto, jednež z toho bude někaká lepot a tak nevyjde, jakož sě z toho utěšenie nadějiechu. A pakli by sě to nijakž jinak nepřevrhlo, ješto toho ne často bývá, ale smrt světské blaze každému zboří. A protož veliké bláznovstvie lidí světských, že tu hledají života blaženého, kdežto nenie i života. Dobré jest hledati, což hledají, ale ne tu hledati toho, kdež hledají. Dobré by bylo to nalézti, skrze něž by blaze bylo, ale zde na světě nenie toho v světských věcech. A ovšem nenie v tohoto času nestatečnosti a v křivém zabylstvie masopustiem. Ale kde jest pravé zde blaze, to ukazuje ona řeč Davidova, ješto sem ji vypověděl na počátce řka: Blažený muž, ktož úfá ve jmenu Božiem a nezří k nestatečnosti ani k zabylstvu křivému, by totiž chtěl v takových marnostech světských uložiti naději svého utěšenie. Ale ten muž jest blažený, ješto má naději ve jmenu Božiem své blažnosti a odvrátí sě od nestatečného.
A znamenitě die, že muž jest takový blažen, a toť miení, že panie statečné mysli i dievky mladé ti mužie jsú, ješto v statečném úmysle, bez vrtkosti mysli stojiec, pokušenie přemáhají a pochlebenstvie tohoto světa. O těchť mužiech die i jinde svatý Jakub: Blažený muž, ktož snese pokušenie; neb když zkúšen bude, vezme korunu. V tom mužství ženyť jsú nazvány neženami a rodem mužie s úmysly vrtkými, ješto ač co počnú statečného, neskonají, točiece sě jako povětřie neústavné v svých úmyslech, nemohúť slúti mužmi těmi; neb jako jest ženám přirozeno, krátký smysl mají, hledajíc jen lidské pochvaly, pnúce sě nad jiné v hrdosti a na to sě nerozmysléc, co potom bude. Ó, co sě jich učiní a ukáže ženami takými o tomto masopustu! A ješto sě mužie zdajiechu, ješto stáli v Boží službě, pokrm přijímali silných muží, o Vánociech drahú svátost těla Božieho, pak jako ženy hledají marné pochvaly, helmbrechtóm a helmbrechticiem sě vrovnávajíc!
