činem pamatuje dnes kostel svatý, podobnú truchlost přivodě nám ku paměti, aby nás od toho odvedl zabylstva křivého, masopustnieho a veselé bláznového. Ale pod tú truchlostí tají sě divná útěcha. Truchlost má býti, že jest Syn Boží tak potupen; ale když sám k sobě přijde člověk, uzří v tom svú odivnú útěchu a k velikéj radosti čáku vezme, že jest pro nás trpěl to potupenie, tu trýzn, až i smrt Syn Božie Kristus. Jistě utěšená věc vzácnu býti tak velikému a tak vzácnu, že jest pro nás naši strast trpěl a až i umřel za nás. Aj, svět sě raduje v svém křivém zabylstvie, v své bujnosti, a nelze jest chybyti, z toho najposlé by nepřišel smutek a kteráž táž práce a tesknost. Ale kostel svatý truchlú věc vzpomíná, ale plna jest ta truchlost utěšenie, že jest Syn Boží tak nás miloval, že jest tolik ráčil trpěti pro nás a svú smrtí zbořiti smrt naši, aby svým vzkřiešeniem opravil náš život. Neb i toho nemlčí dnešnie čtenie, že po utrpení Syn Boží třetí den jměl z mrtvých vstáti. A také nám praví i to, že slepému zrak navrátil, ješto snažně volal k němu a nedal sě přemoci hluku, ješto naň žehral, mlčěti jemu vele. Ale čím viece hluk jemu bránil, an viece volal, aby sě ráčil nad ráčil smilovati. A protož netolik truchlost vzbúzie čtenie dnešnie, ale útěchu, že, ač jsme slepi, budeme jím osvieceni, ač k němu snažně volati budem; ač co trpíme proň protivného, aneb strádá kto proň kterého světského utěšenie, vznikneť jistě jeho radost v ten čas, kdyžť radost bude najhodnější. Ale k čemu než k hoři mají čáku jmieti, ješto sě jako porúhají Bohu a jako protiviec sě ustavení cierkvi svaté, ješto jest i v kostele staveno v tyto časy veselé zpievanie i svatební hody zapověděny, to pak najvzteklejšie veselé strojí, než rok do roka. Kostel svatý pamatuje pokoru Syna Božieho, a oni v svéj hrdosti bujejí a mnozí pesky mluviec a šeredně jako plijí v tvář Bohu takými řečmi protivnými. Ó, lidského