Kniežata, ješto sú před říší a k ní slušejí, nemají ijednoho pána mieti, ješto by byl světský, ot něhož by jměli manstvie, nežli krále, a jsú li kterého světského manové kromě krále, tehdy oni nemohú kniežata býti. Nenie ijednoho korúhevného manstvie, ot něhož by mohl člověk kniežetem býti, leč je přijme sám svú rukú a k své ruce od krále. Což jest člověk od krále přijal, přijme li to jistě jiný potom od toho, tehdy on nenie první na tom manství, proto nemóž kniežetem slúti od toho, kdežto dějí latině princepscizojazyčný text, to slove české knieně. Nebo princepscizojazyčný text jest toliko řečeno, jako jenž prvé přijímá, když který člověk které manstvie od jiného přijme, jenž jest je sám přijal, ten neslove přední nebo první na tom manství, ale slove druhý na tom manství, a protož nemóž slúti druhý princepscizojazyčný text, to jest knieže.

Kdyžto biskupy volé nebo opaty nebo abatyše, jenž jsú kniežata, ti nemohú manstvie poddati dřieve, nežli své právo přijmú od krále. Ciesař má poddávati všem duchovním kniežatóm a jich práva s sceptry[d]s sceptry] ſczeptry nebo z berlami a všem světským kniežatóm s korúhvěmi. Král nejmá ijednoho korúhevného manstvie v své moci mieti, ale má je preč dáti.

V kteréž město král přijede, ješto k říši slušie, to jest obraz i mýto jeho, doniž tu přebývá, a on má to všechno súditi, což v tom městě neb v tej zemi potřebie jest, kromě toho, což jest počato súditi, to mají rychtářové odsúditi.

V kteréž město nebo zemi král přijede, tu jemu mají všech vězňóv postúpiti, což tu jich jest, a jeho posel má jich tu potřebovati aneb s nich upomínati. A ktož jich jeho poslu otpovie, toho on má vypověděti. Král také má právo učiniti těm, ktož na ty vězně žalují, anebo by nebyl súdce pravý.