starší, páni i knížata, svaté patriarchy i proroci, jali se k Bohu volati řkúce: „Ó, by nebe zbořil a sstúpil!“ a mnoho jiných řečí o narození božím, žádajíce, aby se ráčil naroditi a svój lid ráčil vykúpiti od smrti. Ale pohříchu, před narozením božím umřela jest Florentina, totižto duše. Protož maléři svoláni sú, totižto anjelé i všecka říše nebeská, aby ten obraz obnovili. Jenž se vymluvili, nebo ižádný mezi anjely i mezi lidmi není nalezen, jenž by uměl anebo ten jistý obraz obnoviti mohl, totižto duši k nevinnosti navrátiti mohl, jedno ten maléř, jenž jest s hory sstúpil, to jest Pán náš Ježíš Kristus, jenž s nebe stúpil, aby ten jistý obraz obnovil, a to červenú barvú, to jest svú smrtí a svatú krví. Ten maléř, to jest Pán náš Ježíš Kristus, vybral sobě čtyři ženy najkrašší, totižto čtvero duostojenství oslavné duši: křepkost, nesmrtedlnost, jasnost, prorazivost nebo próchodnost nebo hbitost. Nebo že dal být duši s kamením, rósti s štěpy, býti s hovady, rozuměti s anjely, a tak obraz, totižto duše člověčí, jest obraz obnovený. A tak císař, totižto Buoh Otec, takto vece: „Ó Florentino, totižto duše každého člověka, velmi máš toho maléře milovati, totižto Pána Jezukrista, nade všecko, jenž svú svatú krví tě zmaloval a v nevinnost tě navrátil.“ Protož rci každý za to jeden Otčenáš a jedno Zdráva Maria s náboženstvím, aby nás dnes ráčil svú svatú krví zmalovati a potom svú milost dáti. Amen.
O hadu a žábě
Teodyzius césař v Římě kraloval, múdrý velmi, jenž zrak ztratil bíše. Ustavil byl zákon taký, pověsiv zvon na své síni, že ktožkolivěk měl by co činiti, aby přijda v ten zvon pozvonil, a ihned aby súdce, jakž ten zvon uslyší, sstúpil a každému pravdu bez meškání učinil. V tu chvíli bíše některaký had, jenž pod tím zvonem hnízdo mějíše i k tomu svój plod vyvodíše. Stalo se, když již haděnci malí po něm plaziti mohli, starý had i s dětmi jednoho času na slunce na místo vylezl. A když tam na slunci bíše, některaká veliká žába v jeho hnízdo vešla a tu bydleti chtěla. Tedy když se zase s svými dětmi vrátil, uzřev tu jistú žábu, všed na ten jistý provaz, jal se zvoniti, jako by řekl: „Súdce, stup dolóv a učiň mezi mnú a túto žabú pravý súd, jenž násilím v mém hnízdě přebývá.“ Ale súdce, když ten zvon uslyšel, sstúpil doluov, a
