jest žena jeho.“ „A proč s’ se v cizí ženu uvázal, když s’ v hrad jeho všel?“ A on jest oněměl. A obrátiv se rychtář, k ženě řekl: „Ó ty, dievko, z práva dvojího jeho si žena byla: prvé, že z rukú lapkovú tě zprostil, druhé, že s’ jemu víru slíbila. A protož proč s’ jemu vrát hradových neotevřela?“ A ona nemohla odpověděti. Rychtář jim odsúzení dal, aby oba na šibenici odsúzena byla a oběšena. A tak se stalo. Všickni rychtáře chváléchu, kterýž také odsúzení dal.
Najmilejší! Tento císař jest sám Buoh, kterýž tento zákon ustavil. Žena jatá jest dušička, lapka jest diábel, kterýžto netoliko ji skrze hřích poruší, ale také věčně ji zabiti chce. Ale ona voláše, když oleje milosrdenství jest prosila, řkúci: „Vypusť nám, pane, pána z země.“ Kterýžto volání uslyšal některaký rytíř urozený, totižto Syn boží, když jest jel na koni člověčenství. Tento Syn boží vstúpil v háj tohoto světa a boj proti diáblu za pokolení lidské přijal. V kterémžto boji rány rozličné přijal, od kterých umřel jest podlé člověčenství. Oba biešta raněna, totižto Kristus na těle a diábel v moci, jakož dí Izaiáš: „Silný na silného a oba spadla.“ Kristus ustavil cierkev svatú skrze křest a víru, na kterýchžto dává duši a víru, když se diábla odřiče a jeho pýchy, aby se Boha držela skrze jiné cnosti, kteréž vzela na křtu, z kterýchžto bývá hrad proti diáblu. A potom Bóh vstúpil na nebe ku připravení svatby nám, abychom v chvále věčné jemu se spojili, podlé oné řeči: „Jdu připravovat vám místa.“ Ale když sme v hradu těla zde, tehdy lapka, totižto diábel, k ženě, totižto k duši, přistúpí, kdyžto ji skrze marnost světa přelstí a k ní se navrátí. Ale Kristus, ač ne tělesně, ale duchovně, říká: „Aj, stojím já u dveří a tluka.“ Ale často duše jeho nepoznává. A protož ukazuje tobě rány na kříži, aby se hnulo srdce tvé. Ale kteříž nevděčni sú, nejsúť hodni Syna božího na duši přijíti. A protož súdce nebeský v den súdný dá proti těm otsúzení věčné.
Praví, že zákon byl, aby bratr starší dělil a mlazší zvolil. Kteréhožto rozumu bieše, že větčí jest múdrosti děliti nežli zvoliti, starší má múdřejší býti. Jiný zákon byl, že sluší na syna z dievky dědičství vzéti, jakož synové urození. Přihodilo se dvěma bratroma, jednomu z urozené a druhému z ženimy neb z dievky, dědičství. Starší tak dělil, z jednoho dědičství stranu všecku
