[195r]číslo strany rukopisukterýžto zplodil jest všecko lidské pokolenie, neb Abel bez plodu umřel jest a pokolenie Kainovo v potopě z světa zahynulo jest. A tak zplodil jest Adam XXX synuov a XXX dcer a rozmnožili sú se na zemi v národech svých.

A když jest Adam měl devět set let a XXXII létě, zavolal jest Seta, syna svého, a řekl jest jemu: „Slyš, synu muoj, ať poviem to, což sem viděl a slyšel. Když po vyhnání z ráje byl sem v zámutku já i matka tvá, tehdy přišel jest ke mně Michal anjel, posel boží. A viděl sem vuoz jakožto vietr a kola jeho biechu ohnivá a tak vezen sem byl do ráje spravedlnosti. I viděl sem hospodina sedícieho na stolici. A zrak jeho bieše jakžto oheň hořící a mnoho tisícóv anjeluov bieše na pravici i na levici voza toho.

A když sem to viděl, zamútil sem se a bál sem se bázní velikú. A klaněl [195v]číslo strany rukopisusem se pánu bohu na zemi padna. I řekl mi jest pán buoh: ‚Aj, ty, Adame, již umřeš, neb si přestúpil přikázanie mé a že si viece poslúchal ženy své, kterúž jsem dal tobě v tvú moc.‘

A když sem já to slovo slyšal, padl jsem na zemi a řekl sem: ‚Pane bože všemohúcí, ty jsi milosrdný a lítostivý nad přestupníky, nezamietaj mne od tváři své, jenž jsi mě z země stvořil.‘ I řekl mi jest pán buoh: ‚Adame, že si v svých dnech pílen byl uměnie a svého spasenie, jáť z tvého pokolenie budu sobě služebníky bráti až i na věky.‘

A když sem ta slova uslyšal, padl jsem na zemi a klaněl sem se pánu bohu. A řekl jsem: ‚Pane bože, ty si věčný a všeliké stvořenie čest a chválu vzdává tobě na věky.‘

A když sem se tak klaněl pánu bohu v srdci svém, hnedky Michal archanděl uchopiv ruku mú a vyvedl mě z ráje toho[196r]číslo strany rukopisuto božieho viděnie. A tak Michal anjel drže metlu v ruce své, udeřil vodu, kteráž teče z ráje, i zmrzla jest a přešel sem. A uvedl mě jest do přiebytka mého zase, odkud mě jest byl zval. Protož slyš, Sete, synu muoj, tyto věci a jiná mnohá tajemstvie božie, která sú mi zjevena a která jsem skrze dřevo poznal, ale nerozuměl sem těch věcí na světě.“

A když jest bylo Adamovi devět set let a XXXII létě, věda, že již konec bude jeho života, svolal jest před se všechny syny i dcery své, aby s nimi pomluvil a jim požehnánie dal, prvé než by umřel.

I sebrali jsú se před něho, tu kdež se pánu bohu klaněli na zemi, a otázachu jeho, proč by je svolal a proč by ležel v loži svém, jsa tak smuten. Odpověděl Adam: „Zle se trápím bolestí velikú.“ Ale oni tomu nerozuměli, co by pravil. Tehdy Set řekl k němu: