a[190r]číslo strany rukopisubychme snad práce na se nevzali, kterúž bychom snésti nemohli, aby snad neuslyšel prozby[3]prozby: prozby našie pán buoh a neodvrátil tváři své od nás, neb slíbivše, nenaplnili bychme. Pane muoj, kterak veliké si sobě pokánie uložil, neb já sem tě uvedla v tu práci a zámutek?“ Řekl jest Adam k Evě: „Toto bude tvé pokánie, v němžto trvati máš: jdi k řece Tigris a tu vezmi kámen a stój na něm v vodě až do hrdla v hlubokosti potoka. A nevyjdeť z úst[4]úst: vſt tvých řeč, neb nehodni jsme prositi hospodina, neb rty naše nečísti jsú pro dřevo zapověděné. A tak stój v vodě XL dní. Ale já budu pokánie činiti v Jordaně XLVII dní a snad smiluje se nad námi pán buoh.“

I šla jest Eva k potoku Tigris a učinila jest, jakož jí řekl byl Adam. Též Adam šel jest do Jordana a stál jest na kameni v vodě až do hrdla. I řekl jest Adam: [190v]číslo strany rukopisu„Toběť pravím, vodo jordanská, měj slitovánie nade mnú a shromažď všecko pokolenie, které v tobě jest, ke mně, ať se mnú toho zlého, co se jest stalo, želejí.“ A tak hnedky všeliké stvořenie, kteréž v vodě bieše, přišlo jest a obklíčilo jeho. Voda také jordanská stala jest bez svého běhu až do osmnáctého dne.

A po osmnácti dnech rozhněval se satan a proměnil se v světlost anjelskú i bral se jest k potoku Tigris k Evě a tu ji nalezl, ana pláče. A tak ďábel chytrostí svú, jako by jemu toho líto bylo, počel také plakati. I řekl jest k Evě: „Vyjdi z té řeky a již viece neplač v zámutku a v bolesti. I proč s’ tak pečliva i s mužem svým? Neb uslyšal jest pán bóh lkánie vaše a přijel jest pokánie vaše. A my všichni anjelové prosili jsme pána boha za vás, a poslal mě buoh, abych vás již vyvedl z vody [191r]číslo strany rukopisua dal vám pokrm, kterýž ste měli v ráji, pro kterýž ste již plakali. Protož vyndiž nynie z vody a uvedu vás v miesto, kdež vám jest pokrm připraven.“ Uslyšavše to Eva, uvěřila ďáblu chytrému a vyšla jest z vody a tělo jejie bieše jako bylina pro sladkost vody. A když jest vyšla, padla na zemi. I zdvihl ji dábel a přivedl k Adamovi.

A když ji uslyšel Adam a ďábla s ní, zavolal jest řka: „Ó, Evo, Evo, kde jest pokánie tvé? I kterak opiet nepřieteli našemu, skrze něhož sme ráje zbaveni, přivolila si a od něho zklamána si?“ Znamenavše to Eva a poznavše, že ji ďábel zklamal a jejie pokánie zrušil, padla jest na svú tvář a rozmnožilo se jest lkánie jejie a pláč s bolestí. I zavolala jest řka: „Běda tobě, ďáble, že nás tak trápíš darmo! Co tobě do nás aneb coť sme učinili? Proč se nám tak lstivě pro[191v]číslo strany rukopisutivíš?