Našeho otce Adama i tudiež Evy, matky našie, život počíná se šťastně

Adam[a]Adam] Dam a Eva, když jsú byli z ráje vyhnáni, učinili sobě stan a ustavili sú sobě sedm dní kajících.

A plačíc pro veliký zámutek, po sedmi pak dnech počeli sú lačněti, i hledáchu pokrmu, aby jedli, a nenalezli sú. I řekla jest Eva k Adamovi: „Pane muoj, lačna jsem velmi, jdi, hledaj, co bychve jedli. Snad vzhlédne a smiluje se nad námi pán buoh a povolá nás do miesta, v kterémž sme prvé byli.“

I vstal jest Adam a chodil jest sedm dní po zemi, a nenalezl jest pokrmu toho, kterýž jmějieše v ráji. I řekla jest Eva: „Adame, pane muoj, učiň, abych umřela, a snad uvede tě opiet[1]opiet: opijet pán buoh do ráje, neb se jest pro mě na tě rozhněval. Chceš li mě zabiti, abych umřela, a snad tě zase uve[189v]číslo strany rukopisude pán buoh do ráje, neb pro příčinu mú jsi odtad vyhnán.“ Odpověděl jí Adam: „Neroď takových řečí mluviti, aby snad jiného zlořečenstvie neuvedl na nás pán buoh. I kterak to muož býti, abych vpustil v tělo mé ruku svú? Ale živi buďme a hledajme sobě pokrmu, jímž bychom živi byli a nezahynuli.“ A chodivše hledali jsú devět dní, a nenalezli toho, což sú v ráji měli, ale toliko nalezli sú, což hovada jedli.

I řekl jest Adam k Evě: „Tyto věci dal jest pán buoh hovadóm a šelmám, aby jedli, ale nám bieše anjelský pokrm dán. Ale spravedlivě a hodně kvielime[2]kvielime: kwijelime před tváří boží, kterýž jest nás stvořil. Kajme se pokáním velikým, a snad odpustí nám a smiluje se nad námi pán buoh a zjedná nám, odkad bychme se živili.“ I řekla jest Eva k Adamovi: „Pane muoj, pověz mi, kterak bych se kála, a[190r]číslo strany rukopisubychme snad práce na se nevzali, kterúž bychom snésti nemohli, aby snad neuslyšel prozby[3]prozby: prozby našie pán buoh a neodvrátil tváři své od nás, neb slíbivše, nenaplnili bychme. Pane muoj, kterak veliké si sobě pokánie uložil, neb já sem tě uvedla v tu práci a zámutek?“ Řekl jest Adam k Evě: „Toto bude tvé pokánie, v němžto trvati máš: jdi k řece Tigris a tu vezmi kámen a stój na něm v vodě až do hrdla v hlubokosti potoka. A nevyjdeť z úst[4]úst: vſt tvých řeč, neb nehodni jsme prositi hospodina, neb rty naše nečísti jsú pro dřevo zapověděné. A tak stój v vodě XL dní. Ale já budu pokánie činiti v Jordaně XLVII dní a snad smiluje se nad námi pán buoh.“

I šla jest Eva k potoku Tigris a učinila jest, jakož jí řekl byl Adam. Též Adam šel jest do Jordana a stál jest na kameni v vodě až do hrdla. I řekl jest Adam: