[192r]číslo strany rukopisuzavolal, bych se tobě klaněl. Ale já sem řekl: ‚Nebudu se klaněti horšiemu, než sem sám, a poslednějšiemu sebe, neb já sem prvé stvořen, než jest člověk učiněn. A tak podobnějie jest, by se mi on klaněl.‘ I uzřevše to mnozí jiní andělé, nechtěli se také tobě klaněti. I řekl jest opiet Michal: ‚Klaněj se obrazu božiemu. Pakli toho neučiníš, pán buoh se na tě rozhněvá.‘ A já sem odpověděl: ‚Bude-li se na mě hněvati pán buoh, jáť postavím stolici svú v nebi a budu roven najvyššiemu.‘ I rozhněval se jest na mě pán buoh, i vystrčil mě s anděly mými z slávy mé. A tak pro tvú příčinu, Adame, vyhnáni sme na zemi a na tento svět z našich přiebytkuov. A hnedky učiněni sme žalostiví, neb sme oblúpeni z veliké slávy, radosti a rozkoši. A proto sem lstivě zklamal ženu tvú, aby ty také proto byl vyhnán z rozko[192v]číslo strany rukopisušného miesta mé radosti, jakož i já vyhnán sem z slávy své.“

Uslyšavše to Adam od ďábla, zvolal jest pláčem velikým řka: „Pane bože muoj, v rukú tvých jest život muoj. Prosím tebe, aby tento protivník a nepřietel muoj, kterýž hledá duše mé zatratiti, zdálil se ote mne[5]nejisté čtení zkratky. A daj mi slávu jeho, kterúž jest ztratil.“ A hnedky utekl jest ďábel, ale Adam trval jest XLVII dní v pokání u vodě jordanské.

Nebo když sú Adam a Eva shřešili[6]shřešili: ſhřeſſili a vyhnáni od anděla z ráje, tehdy volal jest Adam k pánu bohu, prose milosti a smilovánie od něho. I dán jest jemu i Evě oděv z listu fíkového k přikrytí těla jeho. A tu jemu také pán buoh slíbil v poslednie časy světa dáti oleje milosrdenstvie, to jest syna svého na tento svět poslati, aby pokolenie lidské vykúpil, kteréžto Adam přestúpením byl jest zatratil. A tak Adam [193r]číslo strany rukopisukdyž jest dokonal pokánie, šel jest do údolé, jenž slóve Ebron, s Evú, ženú svú, kdežto mnoho pracoval jest, v potu pokrmu dobývaje a s skrúšením srdcem.

A tak patnácté léto po vyhnání z ráje počel ploditi Adam podlé řeči božie. A když již Eva plod v životě svém měla, řekla jest k Adamovi: „Ty buď živ pánu bohu. Toběť život jest dán, neb si nikdy pokánie nepřestúpil, ale já jsem již dvakrát přestúpila a božieho sem přikázanie neostřiehala. A již rozdělím se s tiemto světem a puojdu na západ slunce a tam budu, až i umru.“

A tak šla jest Eva na západ slunce, hořce lkajíce a plačíce, a tu sobě učinila přiebytek. A když se již čas k porodu blížil, tehdy Eva počala se mútiti a trápiti velikú[b]velikú] welikn bolestí. A volala jest k pánu bohu řkúce: „Smiluj se nade mnú, pane a spomož mi.“ A nenie uslyšána ani