[115v]číslo strany rukopisua jakž jeho pokusie, kterak bude, a jeho utrpenie a pokora to ukazuje; a pak přijmúce jej i mají sě velmi pilně ztázati, aby sobě neostavil i šarta najmenšieho. Neb oni vědie, že nemuož dlúho v klášteřě sbýti ani pokoren býti ani poslušen, když bude mieti které peniezě, že jě zachová.
A protož každého, když do kláštera přijmú, všeho jej sbožie zbavie, až i rúšcě, v ňemžto příde, na ňem neostavie, ale uvedúce jej do obecnicě mezi bratří i svlekú s ňeho jeho vše rúšce a pak sám opat naň vzděje klášterské rúcho, aby to věděl, že jest všěch věcí i sbožie starého netoliko zbaven, ale všie svěcké ohavy i přijal jest chudobu i nedostatky Jezukristovy.
A to jisté jeho rúcho dotud chovají, doniž jeho nepotvrdie v zákoně. A uzřie li, že muož v zákoně sbýti a ostati, tehdy to jisté jeho rúcho nedostatečným chudým dadie. A pakli jej naleznú v kterém vrtrání nebo v neposlušenství, svlekú s ňeho to rúcho klášterské a oblekúce jej v jeho staré i vyženú jej z sboru klášterského.
A když pak jej přijmú, tiem zkusiec, jakož jest řečeno, i oblekú u mnichové rúcho, a ne inhed jeho mezi bratří posadie, ale dadie jej staršiemu, jenž na hostinnici přěbývá, jenžto pútníkóm a příchozím potřěbu činí. A když tu do roka přěbude a z toho nic nežalostě a posluhujě pútníkóm, najprvé tu pokoru přijma, tož jej k bratří přivinú.
A pak jej učie, aby soběvolen nebyl, a to jemu často rozkazují, což vidie k jeho mysli protivné. A pravie tak, že mnich nikoli nemuož hněvu přěmoci ani zámutka ani smilné mysli dřieve, nežli přěmuož vuoli vlastní
