[120v]číslo strany rukopisunašeho spasenie bázn božie, skrzě nižto jest počátek našeho dobrého přiebytka i skutkuov cných nalezenie.
Ješto když přijde v srdce člověčie, všěch věcí svěckých i sbožie plodí zhrzěné a světa toho činí nenávistí; zhrzěním[476]původně zapsáno zhrzynim, „e“ nadepsáno a odpověděním sbožie všeho tu sě nalezne pravá pokora. Tiemto pak znamením pravá pokora sě líčí: Najprvé kdyžto mnich vuoli vlastní umrtví. Druhé ač netají svých činuov přěd svými starostami. Třetie když o svém umě nic nečiní, ale jenžto vše svému staršiemu rozlíčí. Čtvrté ač na všem přikázaní má a drží poslušenstvie a krotkost a ustavičné utrpenie. Páté aby nižádnému protivenstvie ani křivoty nečinil, ale aby sám s ním míle trpěl, což jemu protivného učině. Šesté když nic sě proti řehole ani proti řádu svému nedopustí. Sedmé když sě v tom neduostojen činí, což jemu dobrého činiti káží. Osmé kdyžto sě sám bude nazývati všěch menší. Deváté kdyžto svuoj jazyk skrotí, aby neškřiekal na nižádného. Desáté ač nenie hotov k smiechu. A těmiť znameními muož pravú pokoru poznati.
A toho má mnich v klášteřě ostřiehati, a také aby byl, jakož praví svatý David v žaltáři, aby, slyšě, neslyšal, aby byl jako němic, aby nebyl klevetný a k ničemuž zlému nepřihlédajě ani odmlúvajě proti přikázaní.
A také nenaděj sě pokořě z cizie cnosti, točíš by ji tehdy měl, když tobě nižádný nic protivného nečiní. A protož, jakož[es]jakož] ikoz jest dřieve řečeno, že počátek našeho spasenie jest bázn božie, a z božie bázni
