[110v]číslo strany rukopisuA to mějieše za pokrm zelinku a kořenice a tiem živ bieše. A to bieše v čas velmi vonné a sladké. A neznajě dobrého mezi zlým, tak vše spolu trháše a nemoha po vuoni poznati, ké je zlé a ké dobré, neb bieše sladké jedno jako druhé a k sobě podobné. Ale mnohé bieše mezi ním zlé a jedovaté. A když mu vnitř počě nechutno býti a vešken sě třěsieše a ven vracieše, a již bolest mějieše v svém životě a již mu bieše žaludek zastydl, že již nic neokusieše. A když bieše tomu sedmý den, jakž nic neokúšěl, i přijide k ňemu čáp. A svazček té zelinky, jiež on natrhal i nesměl sě jie dotknúti, a položiv blízko u ňeho i počě jedovatú pryč metati. A což bieše dobré, to mu ukazoval. A pak ten svatý pústenník pozna tepruv zelinku dobrú a zlú. I přijide k zdraví a zby hladu skrzě boha a toho čápa i pozna tepruv zelinu jědovatú a dobrú.
O všěch otcích svatých, jenž na púšti přěbývají, co sem viděl, dlúho by bylo vypraviti. Aneb sem byl mezi nimi rok cělý a sedm mesiecuov. A najviece sem s tiem přěbýval, jenž mějieše vuol a studnici. A také sem byl ve dvú klášterú svatého Antonie, v nichžto sú i dnes jeho učeníci. A také sem byl na tom miestě, kdež svatý Pavel, prvý pústenník, přěbýval, a také sem tu horu viděl, jiežto Sinai dějí. A té vrch bezmál oblakuov dosahá, na nižto ižádný nemuože vníti. A v té puol hory přěbýváše jeden neučený pústenník, jehož já mnoho i dlúho hledav, nemožech nalézti. A ten již bezmál paddesát let lidí neviděl bieše. A nižádného rúcha na sobě nenosieše,
