[117v]číslo strany rukopisutehdy bratřie jedna chtiece zkusiti a pro polepšenie přijidechu k starci. Tu jeho stařec zavolav, vecě jemu: Jene, běž, vezmi onen křemen a přines, jakž můžeš najspieš! Tu on inhed veliký křemen jednak na plecí, jednak v náručí vší silú jě sě s kámen pracovati. Tu sě upoti, až jeho všecko rúcho bieše mokro. A netoliko rúcho, ale i ten křemen bieše mokr. A to vše mějieše za pravú pravdu, což jemu stařec rozkázáše, že by nesměl nic jemu rozkázati nesličného ani nemúdrého. Tu o svatém Janu opatu málo pověděvše ze mnoha, neb jest také potřěba skutky svatých jiných vypraviti. A najprv svatého Mucie, duostojného opata.
A když svatý Mucius odpověděv sě světa tohoto, i jide do kláštera, ale tak dlúho čeka přěd klášterními dveřmi s malým svým synem dobřě osm let, doniž jeho nepřijěchu. A když jě přijěchu, inhed jě rozlúčichu ruozno, aby hlédajě na svého syna i nerozpomanul sě na sbožie, jehož sě byl odpověděl. A jakž juž viděl sě chuda, i nenazýval sě otcem. A chtiece jeho viece pokusiti, co by učinil, viece li by pro syna učinil, čili by viece poslušenstvie držal. Tehdy za hlavu tepiechu pacholíka a rúšcě jemu v čas nedadiechu a pošíjky a políčky[469]původně zapsáno pliczky, „o“ nadepsáno jemu dáváchu. A to otec jeho vše dobřě vidieše, ano z jeho očí slzy běžiechu a jeho tvář všicku zkazili. A když tak toho mládencě tepiechu na všaký den přěd jeho očima, on to pro buoh a pro své poslušenstvie míle trpieše. A již jeho nečtieše svým synem, jejžto i sě bieše bohu obětoval, ani
