smysl nad jiné chválí. A ktož chce býti, aby jej nad jiné ctili. A ktož chce mistrem a múdr býti nad jiné. Také túto čtverú věcí omračí hněv člověka i jeho rozom: Bude li nenáviděti bližnieho svého aneb jeho nemieti za nic, aneb bude li jemu záviděti aneb jej hyzditi. A protož také má za to čtverú odplatu: Najprvé z srdcě, druhé z uobličějě, třetie z řěči, čtvrté z skutka. A pakli kto zlost bude vésti, až v srdce příde, nedaj přijíti přěd uobličěj. A pakliť přijde uobličěj, střěziž, ať jazyk nemluví. A pakliť již bude mluviti, aby nikoli skutkem nedokonal, toho střěz. Ale truoj jest hněv mezi lidmi: Ten, jenž dobrovolně škodu neb křivdu trpí a svému bližniemu odpustí, ten jest podlé boha. Ale ten, jenž neškodí druhu ani chce úraza sám, ten jest podlé tělesenstvie. Ale ten, jenžto škodí nebo křivotu činí aneb ohyzdu aneb lichvy, ten jest od diábla a nenie jako dřievní.
Jeden bratr trpieše křivotu a ohyzdu od druhého. I přijide k uopatu Sizoiovi i vypravi jemu tu ohyzdu a řka: Otče, já bych sě rád pomstil. Ale stařec počě jeho prositi a řka: Vydaj tu pomstu bohu! Tu on jemu vecě: Nikoli toho nenechám, bych sě nepomstil! Jemuž stařec vecě: A zdas to jediné na své mysli ustanovil, vzdajvaž nynie modlitbu bohu. A vstav stařec i počě takto řéci: Hospodine, již nám tebe nenie potřěbie, aby námi pilen byl, nebo, jakož tento bratr die, my sě sami muožeme a chcme mstíti. To uslyšav ten bratr i pade přěd tiem starcem a prosě milosti. A to slibujě, že nechce
