Tehdy Orion počě s pláčem řéci: Na, vezma, dajž chudým. Ty, vecě, svatý Ilaroine, znáš chudé a muožeš své lépe rozdati, jenž v hlucě chodíš! Svatý Ilarion vecě: A proč bych já cizieho žádal, a já sem své opustil? Jméno mnohým chudým jest omluva lakotě, ale milosrdieť chytrosti nemá. A nižádnýť lépe nerozdá než ten, jenžť sobě nic neostaví. A když smutně na zemi ležieše přěd ním, i vecě jemu: Synáčku, neroď sě mútiti. A cožť já sobě činím, i za těť činím. Anebo ač já toto přijmu, boha milého rozhněvám a v těť sě číslo diábluov navrátí.
Ej, kto by to mohl také zamlčěti, co jest Zamanus Maumický, to jest z Muma toho města, nedaleko od kláštera svatého Ilariona, lámajě kámen z mořského břěha, i padla na ňeho nemoc veliká, jenž sluove dna, i byla jej sklonila. Tehdy tovařišie jeho přinesechu jej k svatému Ilarionu. Tu on by inhed uzdraven i vráti sě opět na své dielo. A ten jistý břěh, jenž leží mezi Palestinem a mezi Ejiptem, a to skrzě přirozenie z piesku a z hlíny skála sě srostieše.
Ale Italicus, té krajiny pán mocný a křěsťan, proti tomu gezenskému pohanu, jemužto diechu Divus, chováše koní čírenských. A to v Římě též držiechu od toho pána, jenž bieše první pán v Římě, tak řečeného Romulus, že toho poprávci sabinského, jemuž Felix diechu, rádi, na voziech oděncě postaviec, jězdiechu tak u boj s vozy. A když zhubiechu koně svých nepřátel, to mějiechu za vítězstvie. Tento jistý Italicus netoliko žádajě uraziti svého nepřietele,
