Pak chtiece jemu, nemohla li byšta jemu uškoditi, ale z pelešě kázati čáry svými a diábelskú lstí vytrhnúti, i poslašta naň zlostné diábly, aby jemu přěkážěli pro tu závist, že mnoho sě lidí k ňemu scházieše na všaký den jako k božiemu sluzě spravedlnému. A když on jednak sě na čele a jednak na prsech znamením svatého křížě požehnáše a jednak sě na modlitby dadieše, a proto zlí diábli nesmějíce k ňemu přistúpiti i vrátiechu sě zasě k nim, jenž sú jě poslali, a nic neobdržěvše. Tehdy ona jiné mocnějšie poslašta. Ta opět nic neprospěvše i vrátišta sě zasě. Opět poslašta jiné mocnějšie a chytřějšie i náhlejšie proti božiemu rytieři. A ta ovšem nic neprospěšta, le tak, že jim nic neprospěchu jich čáry ani jich hruozy. A to jistě uzřěchu, že jest veliká věc stav křěsťanský , že sú ti jistí diábli nemohli nic uškoditi svatému Antoní ani sú jím s miesta směli hnúti z jeho přiebytka.
A tu pak ta jistá čarodějníky, podivivše sě tomu, inhed na ručest jidešta k svatému Antoní a to přěkážěnie i tu příhodu i hruozu, ješto sta jemu byla pro závist připravila, rozpravišta jemu. A počěšta inhed prositi, by z nich křěsťany zdělal. A když jich otáza o tom přěkážění, který den to bylo, ona jemu pověděšta. Tehdy svatý Antoní vecě, že jest měl veliké myšlenie a přěkážěnie.
A toho svatého Antonie viděli smy vždy na modlitbách přěbývati, že častokrát řiekáše pro velikú milost na modlitbách, až slunce z hory puojdieše, a řka: I co mi to přěkážieše a otvodě mě od pravého světla?
